Tvorba pro děti
Jak žijí oblázky
(ukázky z knihy)
Tělo
Nejdříve jsme do kabátu
zformovali tělo.
Ještě o sobě
nic nevědělo.
Pak jsme chytli nohy,
běžely jak o závod.
Ihned jsme je
zastrčili do kalhot.
Do rukávů
u košile
jsme vynalezli ruce.
Chovaly se velmi čile.
Ze začátku hádaly se,
která bude pravá.
Potom kdosi řekl:
Velet bude hlava.
Hlavu schoval do čepice
jako krtka jako křečka.
A tím končím.
Tečka.
Jak vznikla řeč
Tenhle příběh o mluvení
je možná pravdivý a možná není.
Stal se dávno a ještě dřív,
než byl tvůj praprapradědeček živ.
Žil tehdy člověk se svou ženou,
pod skálou měli vlčí kůži rozloženou.
Choulili se do své nahoty,
nebylo pomyšlení na boty.
Koukali se na liják
a neřekli ani á.
Koukali se na sebe
a nařekli ani bé.
A neřekli ani cé,
když viděli opice.
Mlčeli jak zařezaní,
on i jeho paní.
Ještě nedovedli slovo říci,
byli prostě nemluvící.
A pak on lezl na habr
a zatřásl se - brr.
A pak vybral vejce vran
a jen mlaskl - ňam.
A pak spatřil oheň, který hřeje,
a podivil se - jéje.
A chtěl ho v hrsti přinésti,
auau - sykl bolestí.
Hele - ona křikla z houštiny,
neboť našla maliny.
I poznali, že ani slov se nebojí
ta pusa, která pije nebo jí.
Hned spustili pele mele,
jéje, ňam, brr a hele.
Byl to tenkrát pokrok na dobu.
Měli svoji slovní zásobu.
Také měli kočku, která přede,
a s ní říkali si á, bé, cé, dé.
Proto kočka za odměnu směla
býti s nimi doma, aby zdomácněla.
Vzpomínka na pravěké doby
Ach, to byl zlatý věk,
když jsem byl ještě pračlověk.
Jídelnu, ložnici, kuchyni
měli jsme v jeskyni.
Když naši chytili mamuta,
zpívali vesele utata utata
a pak jsme se pod jedlí
svorně přejedli.
Tatínek nakreslil do skály,
jak toho mamuta chytali.
Statečný byl můj tatínek,
i oheň zkrotil na ohýnek.
Poručil mu: „Hřej a bdi
v zimě a v noci u lidí.“
A ohýnek hřál jak štěně
poslušně a spokojeně.
Jednou táta řekl: „Dá to ale práci,
než tu uděláme civilizaci.
Musím vynalézti abecedu,
železo, kolo, páku, celou vědu.“
Máma řekla: „Ještě dnes
hrnce a plotnu měl bys vynalézt.
Taky zrcadlo, šaty a střevíce,
ty potřebuji nejvíce.“
Táta kyjem praštil o pařez,
až se strachy roztřás les,
a mocně zvolal: „Mámo,
co se má stát, bude vykonáno!“
A tak začaly dějiny
naší velké rodiny.
Byl jednou jeden švec
Byl jednou jeden švec,
jakpak že se jmenoval?
No to je přece jeho věc,
hlavně že on boty spravoval.
I když boty byly rozbité,
chovaly se odbojně.
Řekl: „Boty, vy to nevíte,
bude vám jak na vojně!“
Velel jim jak vojákům,
až se třásl celý dům.
„Vpravo bok! Čelem zad!
Srovnat krok! Zadupat!“
A tak boty, střevíce i holiny
vydaly se na pochod,
pochodovaly si jako hodiny.
Švec vykonal přehlídku svých bot.
Zpívaly si při té chůzi
vrzy, vrzy, vrzy.
Vrzaly si či dám více,
jak vržou jen na přehlídce.
Povídá švec spokojeně:
„Budu s vámi cvičit denně.
Bota stará, bota nová,
každá bude pochodová.“
Tohle ovšem boty polekalo,
vybíhaly z dílny, kam se dalo.
„Však se vrátí, žádný strach,
bude se jim stýskat po nohách.“
To pravil švec s úsměvem,
bos vyběhl taky ven.
Bez bot zůstal i sám švec.
To je přece jeho věc.
Pohoda
Ve vypraném kožiše
kocour mi leží na břiše
a já ležím v posteli
dopoledne v neděli.
Kocour si myslí:
To je dobrá postel.
Já si myslím:
Co s nezvaným hostem.
Chci se podrbat na břiše,
podrbu kocoura v kožiše.
Hned se slastně rozpřede,
jak to nejlíp dovede.
Tak ležíme posteli
dopoledne v neděli,
hřejeme se vzájemně
já kocoura a kocour mě.
Je nám spolu příjemně.
Gramatické habaděj
Habaděj, habaděj,
Markéta má nejraděj.
Býti, obyčej, bystrý, býlí,
nestane se, že se zmýlí.
Habaděj, habaděj,
to má Petr nejraděj.
Pýcha, pytel, netopýr,
jenom neví, co je pýr.
Habaděj, habaděj,
Kristýna má nejraděj.
Sytý, syn a syrový,
sýček jí nic nepoví.
Habaděj, habaděj,
to má Vítek nejraděj.
Žvýká kráva, žvýká býk,
i on žvýká, je to zvyk.
Habaděj, habaděj,
Lucie má nejraděj.
Brzy, jazyk, nazývati,
tohle z hlavy nevytratí.
Habaděj, habaděj,
i já mívám nejraděj.
S tvrdým y si říkám slova
a pak zase a pak znova.
Vydra ani kobyla
nezvyknou si na výra.
Kdybych myslel jako sysel,
tak bych si nic nevymyslel.
Ztřeštěná písnička
Kdo má mnoho starostí,
ten se stane starostou
a ze samých starostí
mu bílé vousy narostou.
Kdepak, vy to nejste.
Nesu novou tašku
a v ní zrnko hrášku.
Hrášek si tam haraší,
cestou všechny postraší.
Vy se ale nebojte.
Na hlavě mám čepici,
pod čepicí slepici.
Slepice mi snesla právě
velký nápad v hlavě.
Ten nápad vám nepovím.
Já mám jedno velké Nic,
a když přidám druhé Nic,
tak budu mít všeho
mnohem, mnohem víc.
Je to pravda nebo není?
Teď si zkrátím dlouhou chvíli
o den, metr nebo míli.
Nůžky na to stačí,
chvíle bude kratší.
Vy to udělejte jako já.
Ať si nikdo nemyslí,
že vám říkám nesmysly.
Ten, kdo si to myslí,
tak nikdy nic nevymyslí.
Několik dobrých rad
Uč se, jako bys chtěl všechno znát.
Miluj, jako by tě měl každý rád.
Přemýšlej, jako bys chtěl dnešek předehnat.
Ptej se, ne jednou ale tisíckrát.
Směj se, jako by tu nic nebylo k pláči.
Naslouchej, jako bys rozuměl i řeči ptačí.
Dívej se, jako bys chtěl všechno uvidět.
Sni, jako bys uměl změnit svět.
JAK ŽIJÍ OBLÁZKY
* * *
Večer si položte
kamínky do dlaní.
Ještě jsou plné hran,
ale už nezraní.
Kamínky hlaďte
jemnýma rukama
a ohlazujte na oblázky,
takové co voda má.
Oblázek je kámen
ohlazený při pohádkách.
Když na něj zaťukáme,
otevřou se vrátka.
* * *
Všechno si můžeš vymýšlet o oblázku:
Třeba že je uvnitř světnička
jak oblázek maličká.
Uprostřed má stůl a židli.
Určitě tam někdo bydlí.
* * *
První oblázek je schovaný vodou
až na dně potoka
a řídí se pravěkou módou,
kulatí se 365krát do roka.
Druhý oblázek je přikrytý hlínou
jako pod peřinou.
Zraje na poli pod horou
a tváří se, že je bramborou.
* * *
Že oblázek v trávě
sedá po léta,
naučil se od květin,
jak se rozkvétá.
A oblázek to umí
nejlíp v poledne.
To když otakárek
na něj usedne.
Usedne na chvilku,
pak letí jinam.
Oblázku, nevoníš,
nepatříš ke květinám.
* * *
Přejedl se oblázek,
snědl plnou misku
a v té misce bylo
jedno zrnko písku.
Jedno zrnko písku
vylovené z rybníka.
Teď ho v bříšku tlačí
a oblázek naříká.
* * *
Když oblázek pláče,
voda je samý kal
a písek jsou slzy,
které oblázek vyplakal.
* * *
Zamiloval se oblázek
do oblázku,
a tak vášnivě
si vyznávaly lásku,
k sobě se tiskly,
křesaly jiskry,
až hořela suchá tráva.
To se oblázkům někdy stává.
* * *
Hodit oblázkem
je velice snadné.
Oblázek vyletí.
Pak na zem spadne.
Třikrát poskočí,
chvilku se koulí,
vůbec si nenatloukl
a nemá bouli.
* * *
Dva oblázky se smějí
tak velice tiše,
že je dosud nikdy
nikdo neuslyšel.
Samy ani neví,
co je tolik rozesmálo.
Někdy k smíchu stačí
malinkaté málo.
Oblázky při smíchu
špulí své pupíky,
až ho má každý
jak oblázek veliký.
* * *
Oblázku,
oblázku krásně kulatý,
proč sis obouval botu,
tlačíš ji do paty.
Proto tě vyhodila,
skončil jsi v blátě.
Veliká lidská noha
přišlápla tě.
* * *
Pěstičky oblázků
zalehly stráň
a nikomu se
neotevřou v dlaň.
Navždy jsou pevně sevřené
oblázky z křemene.
* * *
Oblázek si za domem
našel tichý kout.
Celé roky
dovede se nepohnout.
Leží si tam v zemi,
pro nikoho doma není.
Když jsem na něj zaťukal,
nezavolal: Volno. Dál.
(A že má uvnitř všechno maličké,
vstoupil bych jen malíčkem.)
V té hlinité půdě
mlčel velmi tvrdě.
* * *
-Jak je ti, oblázku,
pohřbený do země?
-Příjemně, příjemně.
-Jak je ti, oblázku,
utopený ve vodě?
-V pohodě, v pohodě.
-Jak je ti, oblázku,
hozený do vzduchu?
-Výskám si ejuchů!
* * *
V hlíně si důlek vytáčí,
usíná, usíná,
ztichne.
Ostny si naježí bodláčí,
vztekle ho do bříška píchne.
A co bych povídal.
Oblázek spí si dál.
* * *
Právě
oblázek probudil se v trávě.
Stéblem trávy pošimral se
a spal zase.
Probudil se za rok,
překulil se na bok,
protáhl se
a spal zase.
* * *
Často se oblázku zdá,
že je na hraní,
že si ho děti přendavají
z dlaní do dlaní.
Jindy se oblázku zdá,
že se koulí a koulí
přes pole, přes hory,
přes celou zeměkouli,
že roste a sílí,
že mohutní den ze dne,
až je z něj velký balvan.
Nikdo ho neuzvedne.
* * *
Žije oblázek,
nebo nežije?
Netrpí hladem,
vodu nepije.
Pověz mi, oblázku,
kam s tebou, kam?
Strčím tě do kapsy,
v dlani tě polaskám.
* * *
Co ještě vím o oblázcích?
Jsou skoupí na slovo.
Už řekli všechno –
a hotovo.
Za celé věky
už je nebaví
pořád vysvětlovat,
proč jsou bez hlavy.
Proč nemají nohy,
proč nemají ruce
a proč mají v těle
jen kamenné srdce.
* * *
První oblázek se dovede kutálet.
Druhý oblázek chce spatřit svět.
Třetí oblázek se vodou jemně hladí.
Čtvrtý oblázek se s balvanem kamarádí.
Pátý oblázek se sluní na písčité pláži.
Šestý oblázek se na všechny mile tváří.
Sedmý oblázek se sprchuje na dešti.
Osmý oblázek se svírá do pěsti.
Devátý oblázek drží velkou stěnu.
Desátý oblázek se přidal k němu.
A tak bych mohl představovat hodiny a hodiny
všechny oblázky z jedné velikánské rodiny.
* * *
Prohlížím oblázek
ze všech stran
a všude je stejně
vodou osahán.
Dávám mu životy,
ač nemá jediný.
A vím, že nebude
pohřbený do hlíny.
Že se nezmění
v obyčejné kamení.
Nikdy se nestane
panem balvanem.
* * *
Jednou se to stát muselo.
Při stavbě domu
se oblázek dostal
do betonu.
A vězí pevně
uvnitř betonové stěny.
Ani se nemůže otočit,
jak je uvězněný.
Ani se nemůže
na bříšku podrbat.
Drží dům.
Oblázek to ví a je rád.
© 2012 Michal Černík