autorské stránky

Tvorba pro děti

Pohádky o kohoutkovi s slepičce

(ukázka ze všech tří knižních dílů)

Jak kohoutek hlídal jaro

„Kykyryký!“ zakokrhal ráno na dvorku kohoutek. Zničehonic se zamyslel a zmlknul.
„Copak, že nekokrháš?“ zeptala se slepička.
„Ále, přemýšlím o jaru,“ odpověděl kohoutek.
Slepička čekala, co kohoutek ještě poví.
„Musím prověřit, jestli je teď na jaře všechno, jak má být,“ vysvětloval kohoutek.
Podíval do zahrady. Stromy kvetly.
„Ano, stromy kvetou. Tak to má na jaře být,“ hlásil slepičce.
Z květu na květ přeletovaly včely.
„Ano, z květu na květ mají na jaře přeletovat včely,“ dál hlásil slepičce.
Mezi větvemi stromu si ptáci stavěli hnízda.
„Ano, ptáčci si stavějí hnízda. Tak to na jaře chodí,“ oznamoval radostně.
V trávě rostlo plno kvítí. Nejvíc pampelišky a sedmikrásky.
„Ano, na jaře mají v každé správné trávě kvést kytičky,“ potvrzoval kohoutek.
Pak si uždíbl trochu trávy a spokojeně prohlásil:
„Ano, na jaře musí být travička zelená, šťavnatá a chutná.“
Vzápětí přeběhl dvorek, proběhl vraty a pádil až k poli. Na poli jako mladá travička rostlo osení.
„Ano, tady v létě vyroste obilí a my budeme mít zrní. I to patří k jaru.“
Kohoutek se podíval na komín chalupy. Už se z něj nekouřilo.
„Ano, na jaře se už z komínů nemá kouřit, protože je teplo,“ potvrdil.
Podíval se na nebe. Slunce radostně svítilo.
„Ano, na jaře má slunce vždycky radostně svítit. A svítí!“ zvolal kohoutek.
Ale vtom se ke slunci přihnal černý mrak.
Za chvilku se rozpršelo.
Kohoutek se utíkal schovat do stodoly. Už tam byla i slepička.
„Prší. To se mi vůbec nelíbí,“ huboval kohoutek.
A slepička povídá:
„Ty popleto! Prší, aby všechno rostlo, zelenalo se a kvetlo. Pak zase vysvitne sluníčko. Tak tomu má přece na jaře být.“
Kohoutek a slepička pozorovali déšť. Věděli, že se zima nevrátí. Dělo se všechno, co se má na jaře dít.

Jak kohoutek zachránil tři životy

„Kykyryký!“ zakokrhal ráno na dvorku kohoutek. Otočil se ke slepičce a oznámil jí: „Dneska bych chtěl vykonat něco ohromného. Něco hrdinského. Aby si o mém činu všichni na našem dvorečku ještě dlouho vyprávěli.“
„Kohoutku, kohoutku, to bude zase nějaké kohoutkovina,“ kroutila hlavou slepička.
Kohoutek vyběhl před vrata. Postavil se doprostřed cesty, bojovně se rozkročil a křikl:
„Tady jsem já, kohout! Kdo se proti mně postaví!“
Ale nikdo se neobjevil.
Zato si všiml rosničky, která uvízla v trnitém křoví. Nemohla tam ani zpátky. Kohoutek do ní prudce strčil a vysvobodil ji ze sevření větví.
„Slunce by tě tu úplně vysušilo,“ poučoval ji.
Pak seběhl k rybníku. Bojovně se rozkročil a křikl:
„Tady jsem já, kohout! Kdo se proti mně postaví!“
Ale nikdo se neozval. Zato na hladině rybníka zpozoroval, jak se topí včela. Vzal větvičku a včelu opatrně vytáhl.
„Ty hloupá,“ durdil se. „Co padáš do vody, když neumíš plavat?“
Potom utíkal k lesu. Bojovně se rozkročil a křikl:
„Tady jsem já, kohout! Kdo se proti mně postaví!“
Ale nikdo se neobjevil. Zato z jámy zaslechl pískot ptáčete. Spadlo do ní a nedokázalo vylézt ven.
Kohoutek skočil do jámy a ptáčátko vynesl.
„Ty hlupáčku,“ poučoval ho. „Nejdřív se nauč létat a teprve pak lez do jámy.“
Najednou kohoutka přešla touha vykonat nějaký hrdinský čin. Rozladěně vykročil domů. Na dvorku ho už vyhlížela slepička.
„Tak co, vykonal jsi něco hrdinského?“ vyzvídala.
„Jo. Potkal jsem vlka. Klovl jsem ho do čela tak silně, že jsem ho omráčil,“ prohlásil kohoutek.
„Vážně?“ podivila se slepička.
„Taky jsem narazil na Hafana. Skočil po mně, ale já ho přeletěl. A jak byl Hafan rozběhnutý, skončil v trnkovém keři. Ten ale skučel, jak se popíchal!“
„Opravdu?“ podivila se znovu slepička.
„Pak se na mě z lesa vyřítil medvěd. Tak hlasitě jsem kokrhal, že si medvěd zacpal uši. Utíkal pryč a volal už dost, už dost, kohoutku, nebo se mi rozletí hlava!“
„Skutečně?“ nepřestávala se divit slepička. „Ty jsi snad vážně hrdina.“
„To jsem,“ přisvědčil kohoutek.
Celé odpoledne chodil zaraženě po dvorku a nebylo mu do řeči. Večer na bidýlku se svěřil slepičce.
„Slepičko, musím se ti k něčemu přiznat. Všechno jsem si vymyslel. Ale jen kvůli tobě.“
„Ale to já přece vím, kohoutku,“ zašeptala slepička.
„Jen jsem vysvobodil rosničku uvízlou v křoví. Vytáhl jsem včelu, která se topila v rybníce, a u lesa jsem vynesl ptáčátko z jámy.“
„Tak tohle ti věřím, kohoutku. Abych si tě vážila, nemusíš nutně konat hrdinské činy. Nebo si je dokonce vymýšlet. Zachránil jsi přece tři životy! Udělals, cos udělat měl.“
Tahle slova byla pro kohoutka jako pohlazení. Ba co víc, jako vyznamenání. Seděl na bidýlku a cítil se jako hrdina. Pranic mu nevadilo, že o jeho činech nikdo na dvorku neví a nikdo si o nich nebude vyprávět.

Jak kohoutek zachraňoval slepičku

„Kykyryký!“ zakokrhal ráno na dvorku kohoutek. Potom se naklonil ke slepičce a svěřil se jí:
„Dneska v noci se mi o tobě zdálo.“
„A copak?“ zajímala se slepička.
„Spadla jsi do rybníka a topila ses. Já jsem za tebou skočil, najednou jsem uměl plavat a zachránil jsem tě,“ vyprávěl kohoutek.
„Vážně?“ podivila se slepička.
„Jenže to nebylo všechno,“ pokračoval kohoutek. „Pak tě chytila liška a chtěla tě sežrat. Já jsem se na ni vrhnul a klovl jsem ji do hlavy tak, že zůstala ležet.“
„Opravdu?“ divila se polichoceně slepička.
„Ještě se mi zdálo, že tě unesl orel,“ pokračoval kohoutek ve vyprávění. „Svíral tě v pařátech a unášel do oblak. Já jsem zamával křídly a vylétl za ním. Pustil jsem se do orla, až z něj peří lítalo, a osvobodil jsem tě.“
„No ne, kohoutku. Tohle všechno že jsi pro mě udělal?“ zeptala se dojatě slepička.
„Že váháš,“ naparoval se kohoutek.
Potom šli podél rybníka a kohoutek uklouzl. Spadl do vody a topil se.
Slepička běžela pro větev. Podala ji kohoutkovi a vytáhla ho.
Potom se na ně z lesa vyřítila liška.
V poslední chvíli ji ulétli na větev nejbližšího stromu. Kohoutek na větvi kokrhal a kokrhal, až to liška nemohla poslouchat a odběhla.
Potom na obloze spatřili kroužit orla.
Vyděšeně skočili do křoví, ani nedutali. Skrývali se tam, dokud orel neodletěl.
Kohoutek se trochu zastyděl a povídá:
„Jenže v tom snu jsem uměl plavat. Měl jsem obrovskou sílu, větší než liška, a dovedl jsem vzlétnout do oblak jako orel.“
„Já vím, kohoutku, že bys pro mě udělal všechno. Vždyť já pro tebe taky,“ ujišťovala ho slepička.
Těšilo ji, že ji kohoutek ve snu zachraňoval, a kohoutkovi zase bylo líto, že ji nemohl zachraňovat doopravdy. Vtom spatřil v trávě jadýrko. Chystal se ho sezobnout, ale zarazil se.
„Slepičko, našel jsem ti jadýrko!“ zvolal.
Už už ho chtěla slepička sezobnout, ale nesezobla.
„Ba ne, rozdělíme se o něj,“ navrhla.
A tak se svorně o jadýrko rozdělili. Pak v trávě hledali další jadýrko, aby se o ně mohli zase svorně rozdělit.

Jak kohoutek složil písničku

„Kykyryký!“ zakokrhal ráno na dvorku kohoutek a rázným krokem přešel dvorek tam a zase zpátky.
Přešel dvorek podruhé, přešel potřetí.
Slepička se na něj udiveně dívala.
„Co tu tak špacíruješ, kohoutku?“ zeptala se nakonec.
„Skládám písničku,“ odpověděl kohoutek.
„Písničku!“ Slepička samým údivem zakroutila hlavou. „Kdybys raději dělal něco užitečnějšího. Třeba poklidil na dvorku.“
„Ne, ne. Já dneska skládám písničku,“ připomněl kohoutek.
Pak přešel rázným krokem dvorek tam a zase zpátky.
„Písničku přece zpívá kos, drozd, sýkorka, pěnkava nebo skřivánek. Ty máš kokrhat!“ poučovala ho slepička.
„Ale já chci mít taky svou písničku,“ trval na svém kohoutek.
Přešel dvorek tam a zase zpátky. Přešel dvorek podruhé, přešel potřetí.
„Už jsi složil písničku?“ zeptala se slepička.
„Jak můžu skládat písničku, když mě pořád rušíš,“ odbyl ji kohoutek.
„Nech už toho skládání a pojď se aspoň najíst,“ navrhla slepička.
Kohoutek strčil hlavu do kupky sena a volal:
„Nemám hlad, nemám žízeň, nevidím, neslyším! Skládám písničku!“
Ale písnička ho nenapadla ani s hlavou v kupce sena.
Kohoutek ze stodoly vytáhl starou botu. Nasadil si ji na hlavu a volal:
„Nemám hlad, nemám žízeň, nevidím, neslyším, skládám písničku!“
Ale písnička ho nenapadla ani s botou na hlavě.
Kohoutek už byl mrzutý. Odhodil botu a vyletěl na zídku. Uviděl pole, louku, v údolí rybník, za ním les, na obloze slunce. A jak se tak rozhlížel, všechna mrzutost byla tatam. Najednou jako by mu písnička sama vletěla do zobáčku. Vypnul hruď a zazpíval:

„Jéjé jéje, co se děje?
Sluníčko se na svět směje!
Haló, haló, pojďte ven,
budem zpívat celý den!“

Kohoutek zajásal:
„To je písnička, na kterou jsem čekal!“
Znovu se celý vypnul a zazpíval ji ještě hlasitěji. Ale slepička nikde a na dvorku bylo pusto. Jen na poli před zídkou poletovalo hejno vrabců. Vypadalo to, jako by nikdo jeho písničku neslyšel.
V tu chvíli přišla na kohoutka dřímota. Usadil se na zídce, zavřel oči a usnul. Probudil se až pozdě odpoledne.
Od rybníka pochodovala husa s housaty. Husa vpředu, za ní se v řadě batolila housata a do kroku si zpívaly. Jeho písničku!
Na dvorku pobíhal pejsek a zpíval si. Jeho písničku!
Na záhonku hrabala slepička a zpívala si. Jeho písničku!
Kohoutek seskočil ze zídky.
„Slepičko,“ ozval se, „odkud znáš tu písničku?“
„Tady si ji celé odpoledne cvrliká každý vrabec,“ odpověděla slepička. „A mně se moc líbila, tak si ji zpívám jako všichni na našem dvorku.“
„Ale to je moje písnička! Tu jsem složil já,“ vysvětloval kohoutek.
„Vážně?“ podivila se slepička. „To je opravdu moc pěkná písnička.“
„Ale nikdo neví, že jsem ji složil já. A dala mi tolik práce,“ posteskl si kohoutek.
„Víš, kdybych já složila takovou písničku, chodila bych po dvorku, poslouchala a měla bych radost, jak si ji všichni zpívají,“ zasnila se slepička.
Kohoutek se po takové chvále jenom dmul pýchou. Chodil po dvorku a naslouchal, jak si jeho písničku zpívají vrabci, drozd, kos, pěnkava, sýkorka, pejsek, husa, kočka i vepřík. Ten večer byl kohoutek nesmírně šťastný. Tak šťastný, že nemohl ani usnout. Těšil se na zítřek, až si zase budou všichni zpívat jeho písničku.

Jak byl kohoutek sám

„Kykyryký!“ zakokrhal ráno na dvorku kohoutek. Rozhlédl se kolem a nadurděně prohlásil: „Už mě to tady nebaví. Pořád jen dvoreček, dvoreček a dvoreček. Jdu pryč a už se nevrátím!“
Slepička samým překvapením stačila jen otevřít zobáček.
Kohoutek rázně vykročil. Mezi vraty se otočil a zavolal na slepičku:
„No, možná se za čas přece jen vrátím. Ale musíš mi na bidýlku vedle sebe držet místo!“
Vesele vykročil a zastavil se až u rozkvetlé louky.
„Jéje, tady je kytiček!“ rozněžnil se.
Utrhl jednu, druhou, třetí, čtvrtou. S plnou náručí květin utíkal ke slepičce.
„Tady jsem ti ještě přinesl kytičky,“ hlásil smířlivě kohoutek. „Budou ti vonět, abys na mě nezapomněla.“
Dal slepičce květiny a šel. Zastavil se zase až u rozkvetlé louky. Chvíli přemýšlel. Pak se otočil a opět spěchal ke slepičce.
Slepička stála smutně na dvorku s náručí plnou květin.
„Slepičko, zapomněl jsem ti ještě povědět, že tě mám rád. A že se mi možná bude stýskat po tobě a po dvorečku,“ řekl něžně kohoutek a šel.
Na louce spatřil zajíce a zaječici. Spolu hopsali, pásli se a dováděli.
U rybníka si všiml žabáka a žabičky. Seděli naproti sobě a něco si kuňkali si.
Uprostřed rybníka plaval kačírek s kačenkou. Spolu se potápěli a kvákali radostí.
U cesty na hrušni poletovali kos s kosicí. Opravovali si hnízdo a přitom švitořili.
Kohoutek šlapal po cestě do kopce. U lesa zahlédl srnce, srnečku a pět koloušků.
„Jéje, tady je celá srnčí rodinka,“ podivil se.
Dál šlapal po cestě do kopce a přemýšlel:
„Všichni jsou spolu. Zajíc se zaječicí, žabák s žabičkou, kačírek s kačenkou, kos s kosicí, srnec se srnečkou a koloušky. Jen já jsem sám.“
Ušel ještě pár kroků a smutně si povzdechl:
„Jsem tak strašně sám.“
Na vršku se zastavil.
„Proč jsem tu tak strašně sám?“ zeptal se téměř plačtivě.
Rozhlédl se po kraji. Pod kopcem spatřil chaloupku, stodolu, dvorek a na dvorku slepičku.
Kohoutek se rozběhl po cestě domů. Přiběhl na dvorek celý udýchaný a volal:
„Slepičko, slepičko, to jsem rád, že tě mám a že nejsem sám! Už se mi po tobě strašně stýskalo!“
„Já jsem taky ráda, že tě mám. Už se mi taky stýskalo,“ špitla slepička.
Kohoutek a slepička vyletěli na zídku, usadili se vedle sebe a dívali se na dvoreček. Byli šťastní, že jsou spolu.

Jak bylo kohoutkovi krásně

„Kykyryký!“ zakokrhal ráno na dvorku kohoutek. Rozhlédl se a zvolal: „Slepičko, to je na světě krásně!“
Slepička se taky rozhlédla, ale neříkala nic.
Kohoutek se nastavil slunci a rozplýval se:
„Jen se podívej, jak slunce nádherně svítí a jak hřeje! Ó, kdybych já byl sluníčkem, hřál bych tě, slepičko, od jara do zimy!“
Pak se slastně nadechl a pokračoval:
„A jak nádherně voní jasmíny! Ó, kdybych já byl jasmínem, voněl bych ti, slepičko, celý den!“
Kohoutek seskočil ze špalku. Rozeběhl se trávou a samou radostí udělal kotrmelec.
„Slepičko, travička je tak měkoučká! Ó, kdybych já byl travičkou, celý den bych tě hýčkal a mazlil!“
Obešel lípu a zadíval se do její koruny.
„A ta lípa, slepičko, jak je košatá a mohutná! Ó, kdybych já byl tak košatý a mohutný, ochraňoval bych tě a nikoho by ses nemusela bát!“
Pod lípou se zastavil a zaposlouchal se.
„Slyšíš, slepičko, jak lípa šumí?“
Slepička se taky zaposlouchala.
Kohoutek pokračoval:
„Ó, kdybych já byl lípou, šuměl bych ti, slepičko, celý den!“
Slepička se polichoceně usmála, ale to už kohoutek vyběhl před dvorek, zadíval se na pěšinu a zahalekal:
„Podívej, slepičko, jak se mezi poli a loukami půvabně klikatí pěšinka! Ó, kdybych já byl pěšinkou, vodil bych tě každý den na ta nejlíbeznější místa!“
A rozběhl se po pěšině.
„Tak poběž!“ zvolal na slepičku. „Podíváme se, jestli je svět stejně krásný i jinde. Pěšinka nás tam zavede!“
Slepička utíkala za kohoutkem.
Pěšina je vedla přes louku, vedla je údolím, vedla je podél potoka a podél tůní, vedla je ke skále a tam končila. Kohoutek a slepička vyšplhali až na vrcholek.
„Slepičko, podívej, jaký je odtud nádherný výhled! Vždyť jsem ti říkal, že svět je krásný i jinde!“ jásal kohoutek.
„Možná je krásný i jinde,“ řekla slepička, „ale já jsem utrmácená, bolí mě nohy a chce se mi domů.“
Už se stmívalo, když zmoženě došli zpátky na dvoreček. Nad chalupou právě vycházel měsíc.
„Podívej, slepičko, jak se na nás měsíček culí!“ ukazoval nadšeně kohoutek. „Ó, kdybych já byl měsíčkem, svítil bych ti celou noc, aby ti nebylo smutno a měla jsi hezké sny.“
Slepičce se líbilo kohoutkovo vyznávání a obdivně řekla:
„Ty jsi snad básník, kohoutku.“
„Já vím,“ přikývl blaze kohoutek. „To proto, že je na světě tak krásně.“
Zabouchli vrata stodoly a vyskočili na bidýlko. Okýnkem u střechy jim nakukoval dovnitř měsíc. Svítil do tmy, aby kohoutkovi a slepičce nebylo smutno a měli hezké sny.