Rozhovory
O životě s Michalem Černíkem
Nesmiřitelnosti zahojí až smrt
Michal Černík (nar. 28. 2. 1943 v Čelákovicích) vystudoval češtinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK a poté pracoval jako učitel základní devítileté školy. V letech 1969–1979 byl redaktorem časopisu Sedmička pionýrů, 1980–1985 působil jako vedoucí redaktor dětské literatury v nakladatelství Panorama. Po krátkém tvůrčím stipendiu se roku 1987 stal tajemníkem Svazu českých spisovatelů, kde od roku 1988 zastával funkci předsedy. Od roku 1990 byl časopiseckým redaktorem (mj. byl zástupcem šéfredaktora Vlasty). Od roku 2004 je v důchodu.
Do literatury vstoupil sbírkou Náhradní krajina (1971), po níž následovaly básnické knihy Sklizeň srdce (1974), Kdybychom nechodili po cestách (1976), Milostná listování (1977), Daleko stín, daleko sad (1977), Mezivěk (1981), P. F. (1984, 1990), Rozečtený život (1987), Nebuďte smutní (1989), Ke mně se přitiskni (1999, rozšířené vydání 2003). Kromě toho vydal přes dvacet knížek pro děti, tou první byla Kdy má pampeliška svátek (1978, 1980) a těmi posledními například Knížka pro děti od dvou do pěti (2003, 2008), Tati, ty snad umíš čarovat (2007) či Pohádkové chvilky dětem do postýlky (2007).
Knižně jste debutoval v roce 1971 v brněnském Bloku. Bylo obtížné prosadit rukopis?
Mým úplně prvním rukopisem byl Výletní sarkofág, který měl vyjít v Mladé frontě u Ivana Diviše koncem šedesátých let. Rukopis jsem zaslal poštou, Diviš mi napsal krásný dopis, ale mně se rukopis znelíbil a stáhl jsem ho. Ten Divišův dopis mám schovaný. Druhý rukopis se jmenoval Podzim pro Julii Kapuletovou, knížka měla vyjít v Bloku někdy roku 1969 nebo 1970, ale rukopis se mi opět po čase znelíbil, napsal jsem odpovědnému redaktoru Josefu Suchému a stáhl ho už z edičního plánu. Takže mi v Bloku o dva roky později vyšla až Náhradní krajina. Nepovažuji ji za dobrou, je v ní více okrasy než výpovědi. Stejně tak jsem zaslal své další dva rukopisy do nakladatelství Československý spisovatel a pak čekal na odpověď. Na každý nějak solidnější rukopis se většinou vypracovávaly dva lektorské posudky. V mém stylu začínajícího autora nebylo obcházet redakce, připadal bych si trapně. Blok si z krajských nakladatelství udržoval nejvyšší kredit, knížky zde vydávali autoři, kteří převážně publikovali v Hostu do domu, já patřil mezi ně. Autor tehdy dokonce za knížku dostal i nějaký honorář. Nevýhodou bylo, že nakladatelství musela vypracovávat výhledové plány, takže jsem někdy na vydání knížky čekal i několik let, u knížek pro děti až pět let.
V čem vidíte rozdíly mezi situací básníka tehdy a dnes?
Ty situace jsou značně odlišné. Dnes pokud autor nedostane na knížku grant, pak si ji musí sám financovat nebo sehnat sponzory. A když má peníze, může ji vydat třeba do měsíce, ale nikdo se o knížce stejně nedoví. Naše sdělovací prostředky vítězně vymýtily poezii i recenze na básnické sbírky. Mám několik hotových rukopisů poezie, ale zatím je jim souzeno zůstat jen v počítači. Ministerstvo kultury dnes podporuje vydávání knih krásné literatury pouhými třemi miliony korun. Nad takovou částkou se jen můžeme smutně pousmát a tiše závidět spisovatelům finským, švédským, norským, slovinským nebo dánským, kde stát své spisovatele a vydávání národní literatury nesmetl ze stolu jako zbytečné drobky.
Jaký je rozdíl v tvorbě pro děti a pro dospělého čtenáře? V čem se liší řemeslo autora pro děti od řemesla autora pro dospělé?
Kolik jen básniček bylo napsáno třeba o sluníčku nebo o studánce a dalších banálních tématech, jenomže básník o nich musí napsat nově, osobitě a zároveň prostě a srozumitelně, jak to před ním ještě nikdo nenapsal. Jeho fantazie, jazyk a výrazové prostředky jsou přitom značně limitované, musí respektovat věk dětí. Psát pro děti tedy znamená mít už určitou uměleckou a životní zkušenost. Zajímavé je, že nejlepší díla pro děti psali autoři až ve zralém, většinou středním věku, tedy autoři s lidskou i uměleckou zkušeností, kteří už měli k dětství blíž než třeba ve svých pětadvaceti letech. Mohu jmenovat Vančuru, Halase, Čapky, Hrubína, Nezvala, Drdu, Čtvrtka, Říhu, Rysku, Skácela, Nepila, Bruknera, Žáčka, Šruta, Kahouna. I já jsem začínal psát pro děti až po několika vydaných knížkách pro dospělé, ale plně se psaní pro děti věnuji až v posledních deseti letech. V psaní pro dospělého čtenáře nemá autor žádné limity, je před bílým papírem naprosto svobodný. Záleží jen na něm, jak naloží se svou tvůrčí svobodou a svým talentem a jak je zhodnotí. Hlavně v poezii pro dospělé se dá žonglovat se slovy, kamufláží se dá skrývat autorská nedostatečnost, prázdnota, bezduchost. V psaní pro děti se kamuflovat nedá, tam se autorská nedostatečnost hned pozná, a hlavně ji vycítí děti. V každém žánru pro děti platí zákonitosti, které autor musí respektovat, jinak s dětmi přestává komunikovat. Například někteří velcí básníci jako Holan, Diviš, Šiktanc také psali pro děti, a byla to prohra právě proto, že ony zákonitosti nerespektovali. Ty zákonitosti platí i v nonsensu, musí se nést v jakési vnitřní logice, aby nevznikl blábol. Velmi důležitý je citový vklad autora. Magorova poezie pro děti je řemeslně nedokonalá, ale jeho citový vklad je tak silný, že nedokonalost řemesla naprosto smazává, a jeho verše se tak stávají krásnou básníkovou citovou výpovědí i pro dospělého čtenáře. Vždy říkám, že dobré umění pro děti musí jako dobré umění působit i na dospělé.
Jaký vztah jste měl k autorům, kteří vstoupili do literatury v 60. letech (např. Kabeš, Šrut, Wernisch) a následně nesměli publikovat?
Korespondoval jsem si s Antonínem Brouskem, u něho jsem začal publikovat své verše v polovině šedesátých let ještě v Československém vojáku, kde dělal redaktora v době své vojenské základní služby. Později jsem mu posílal verše do Literárních novin, kde byl redaktorem. Osobně jsme se poznali až v roce 1969, kdy jsem přišel do Prahy. Brousek mne seznámil se Šrutem a Wernischem, Kabeše jsem nepoznal. Brousek pak emigroval do Německa a publikovat nesměl. Šrut nikdy nebyl zakázaný, spíš bych řekl, že byl trpěný, měl jistá omezení. Jeho písňové texty se však vysílaly v rozhlasu a televizi, překládal z angličtiny a španělštiny pro nakladatelství Československý spisovatel a pro rozhlas a hojně vydával pro děti v nakladatelství Panorama. V nakladatelství jsem pracoval pět let a vím, že své nejlepší věci publikoval pod svým jménem, ostatní pod Petrem Karmínem a Martou Pintrovou, aby nebylo přešrutováno. Jiné to bylo s Wernischem, ten zakázaný opravdu byl. Paradoxem je, že zákaz nebyl z politických důvodů. Tehdejší mocipáni v kultuře jeho verše považovali za scestné, nerozuměli jim, nevešly se jim do šablony socialistického realismu. Hodně za něj loboval Jaroslav Čejka, také já, ale bylo to marné, oba jsme si jeho poezie velmi cenili. Ale nešlo jen o něj. Plně jsem si uvědomoval absurditu té situace, že někdo mocnější si přivlastňuje právo rozhodovat, zda ten který autor může publikovat nebo ne.
Celá 70. léta jste pracoval v časopise Sedmička pionýrů. Byly poměry v oblasti dětské literatury jiné než v oblasti literatury pro dospělé?
Oblast pro děti byla postižena normalizací velmi málo. I když jsem nebyl členem komunistické strany, a dokonce jsem nebyl ani v odborech, měl jsem potom v polovině sedmdesátých let nabídku dělat vedoucího kulturního oddělení v Mladém světě, ve Květech a zástupce šéfredaktora v nakladatelství Svoboda. Nabídky byly i finančně lákavé, ale odmítl jsem je, nechtěl jsem se v „dospělém“ tisku podílet na tehdejších normalizačních praktikách. Navíc v Sedmičce jsem měl skvělého šéfredaktora, spisovatele Jana Rysku. Když se počátkem sedmdesátých let dělaly takzvané prověrky, postavil se za všechny redaktory, že si za ně ručí. Nikdo z nás nemusel podepsat souhlas se vstupem sovětských vojsk. Jednou Ryska dostal příkaz otisknout v časopisu reportáž o sovětských vojácích v Milovicích a na poradě určil mne. Já řekl, že nepojedu. Usmál se a řekl, že pošle nějakého externistu, který to s chutí napíše. Jiný šéfredaktor by mne tehdy vyhodil. Právě kvůli takovým situacím jsem si Rysky vážil, rád jsem pod ním pracoval deset let. V osmdesátých letech jsem pak přešel dělat vedoucího redaktora dětské literatury do Panoramy, naše oddělení i se mnou tvořili tři lidi. Jednou na poradě nakladatelství mne ředitel napadl, že v redakci vydáváme nežádoucí autory. Šlo o Šruta, Bruknera, Vodňanského, Vostrou a také řadu ilustrátorů. Nechal jsem se ohlásit u ředitele knižního odboru ministerstva kultury Jana Kristka. Zeptal se mne, zda jejich rukopisy jsou dobré, zda se za ně můžu postavit. Řekl jsem, že jsou dobré, a on na to, proč by tedy nemohly vyjít. To byl pro mne trumf a jejich texty vycházely dál. Uvádím pouze jednu z příhod jako dokumentaci toho, jak to tehdy chodilo. Chtěl jsem v oblasti pro děti pracovat dál, ale osud mne v druhé polovině osmdesátých let přihrál jinam. O to víc se mne pak dotýkají taková tvrzení, že jsem už počátkem sedmdesátých let jako normalizátor a odporný kariérista spolu s jinými básnickými kolegy zaujal uvolněná místa. Je to odporná a účelová lež.
Jak jste v rozhovoru pro Obrys-Kmen (č. 7/2007) řekl, na začátku 70. let jste se „ocitl na několik týdnů ve vězení na Ruzyni. Obvinění bylo smyšlené a já měl dokazovat své alibi.“ Měl jste tedy bezprostřední zkušenost s nespravedlností. Ovlivnilo vás to ve vztahu k nespravedlivě umlčovaným spisovatelům?
To víte, že ovlivnilo, ale až mnohem později, protože v té době teprve perzekuční metody začínaly. Ve vězení jsem se smířil s představou, že pro nedostatek důkazů budu dělat závozníka v Prefě Toušeň nebo půjdu pracovat do kladenských oceláren Koněv, kde jsem to už znal. Říkal jsem si, že všechno zlé je pro něco dobré. Když jsem byl brzy poté zavřen podruhé, bylo to už cílené, chtěli ode mne, abych podával informace o dění v redakci. Nabízeli mi za to garanci, že už nebudu mít žádné problémy. Mimochodem do vazby mne dávala ruská prokurátorka z Prahy l, která tu v padesátých letech dělala procesy, neměla ráda novináře, spisovatele a intelektuály. O mnoho horší zkušenost s ní měli tehdy Magor a Kořán. Mne tenkrát měl obhajovat Lžičař, ale pak mě propustili, dostal jsem finanční odškodnění za ušlý plat, a už mě nechali na pokoji. Musel jsem podepsat jedině mlčenlivost. Takovou životní zkušenost si nesete celý život. Nahlédnete za oponu toho, jak to tehdy chodilo, nahlédnete do osudů i charakterů mnoha lidí, kteří se ocitli z různých důvodů ve vězení, pro mne to byla i osobní zkouška a v mnoha směrech jsem to považoval za velmi cenné poznání. Dobře si tedy umím představit, jak bylo těm, kteří se ocitli v podobné situaci a delší dobu prožili ve vězení anebo byli vyhozeni z práce a nemohli se občansky ani umělecky realizovat.
Podobnou perzekuční atmosféru jsem prožíval v naší rodině v době svého dětství a mládí v padesátých letech. Otec jako důstojník generálního štábu v roce 1949 vystoupil z komunistické strany, byl to akt protestu proti tomu, co se tehdy začínalo dít. Víc než deset let jsme v rodině všichni pociťovali svévoli moci, a nouze jsme si užili dost. Je to téma na samostatné vyprávění. Když potom přišla sedmdesátá léta, chtěl jsem žít normálně, chtěl jsem si uhájit právo na svou lidskou i uměleckou existenci, dobrovolně bych se jí nevzdal. Přesně jsem si vytyčil hranice, za které jít nesmím, a nešel jsem. Především jsem nikdy nejednal jako inkvizitor, nikoho jsem neodepisoval a ani těmto praktikám jsem nesloužil. A pak se v devadesátých letech zrodili noví inkvizitoři a ti se na mně pilně vyřádili. Ostatně i autoři vaší generace, kteří do literatury vstupovali v průběhu osmdesátých let, si museli odpovídat na podobné otázky jako já, ale ani oni se dobrovolně nezřekli své lidské a umělecké seberealizace. Nakonec v člověku zvítězí egoismus, jde jen o to, jak velký má rozměr. Bylo opravdu velmi málo lidí, kteří měli odvahu a sílu udělat ono velké, sebezničující gesto – gesto veřejného protestu proti aroganci moci.
Působil jste spíše v redakcích časopisů věnovaných mládeži. Jaký byl váš vztah k básníkům okruhu tzv. pětatřicátníků?
Kamarádil jsem se s Jiřím Žáčkem, Jardou Čejkou, Petrem Kovaříkem, Bedřichem Stehnem, s ostatními jsem se setkával jen náhodně, třeba v klubu spisovatelů na Národní třídě a při různých akcích, s mnohými jsem měl jen vztah korektní. S Žáčkem jsme si dávali navzájem číst své rukopisy hlavně pro děti, protože jsme spolu začínali. Mám dojem, že jsem byl dost solitér. Byl jsem plně vytížený v redakci, navíc jsem do práce dojížděl z Čelákovic, kde jsem tehdy bydlel. A když jsem měl potřebu zajít mezi kolegy, šel jsem do klubu spisovatelů, tam jsem se vždycky s někým známým potkal.
Pro básníky generace „pětatřicátníků“ je typický příklon k milostné lyrice, resp. obecněji k „pozemšťanství“, jak o něm psal Milan Blahynka. Občas je slyšet názor, že právě toto milostné či erotické „pozemšťanství“ bylo v 70. a 80. letech vlastně jediným povoleným básnickým raison d’être. Bylo tomu tak opravdu?
Považuji tenhle obecně rozšířený mýtus za opravdu velice zjednodušující. Samotný pojem pozemšťanství se stal velkým klišé, do kterého se dá schovat mnohé. Spíše bych řekl, že šlo o jistou preferenci smysluplné poezie, poezie s humanistickým posláním, poezie s vnitřním smyslem v tom opravdovém významu raison d’étre. Ovšemže vedle toho docházelo k zploštění hodnotových kritérií, na jednu stranu se vyzdvihovala a oceňovala poezie s ideovým vyzněním, ale tu psalo jen pár básníků, a na druhou stranu poezie různých uměleckých proudů a směrů nebo světonázorově odlišná neměla šanci na vydání. I přes toto zúžené spektrum vycházela opravdu svébytná poezie J. Hanzlíka, V. Janovice, P. Cincibucha, J. Šimona, J. Čejky, K. Sýse, J. Peterky, J. Žáčka, P. Skarlanta, J. Pelce, V. Křivánka, L. Brožka, B. Stehna, Z. Trojanové, Z. Bratršovské, S. Antošové, D. Sedlické, M. Chmarové, E. Frantinové, M. Gärtnerové, M. Huptycha, Z. Lébla, S. Fischerové, L. Kasala, V. Slívy a tak dál, a to už je pěkná přesilovka velmi osobitých básníků, každý přicházel se svou poetikou. Proto odmítám onu paušalizaci, která se tu šíří už dvacet let, že v době 70. a 80. let byla povolena jen jediná poetika. To by pak výše jmenovaní autoři nemohli vydat své knihy.
V letech 1988–1989 jste byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Bylo pro vás těžké rozhodování tuto funkci vzít?
Nebylo to těžké rozhodování, zda mám funkci vzít nebo ne. Možná mi nebudete věřit, ale jednou z hlavních motivací byla možnost narovnání křivd, které měl tehdejší spisovatelský svaz na svědomí, cítil jsem to jako svou povinnost. Kariéristické ambice u mne nikdy nehrály roli v rozhodování, ale přiznávám, že nabídka mne potěšila. Navíc doba konce osmdesátých let se nesla v jiné atmosféře než normalizační doba sedmdesátých let. V Sovětském svazu byla už pět let perestrojka a glasnosť, a kdo ty pojmy zná, tak ví, co znamenaly i pro nás v Čechách. Nám to dávalo naději na demokratizaci společnosti, naději na odideologizování společenského života a naději na provedení zásadních reforem. Tou nadějí žila naše generace a vůbec celá společnost. Ivan Skála jako tehdejší předseda vážně onemocněl a za sebe navrhoval ještě s dalšími Jana Pilaře. Vedoucí kulturního oddělení ÚV KSČ Miroslav Müller byl toho názoru, že by měl být předsedou někdo mladší, mluvilo se o Jaroslavu Čejkovi. On byl v té době šéfredaktorem Tvorby, kandidaturu odmítl a navrhl mne. Na funkci předsedy Svazu českých spisovatelů vedle Pilaře ještě kandidoval A. Pludek. Nakonec výbor svazu spisovatelů zvolil mne. Když k tomu došlo koncem června roku 1988, řekl jsem si, že onen strašlivý dluh Svazu českých spisovatelů si nepřesunu do své kapsy.
Jak se tedy činnost Svazu českých spisovatelů pod vaším vedením proměnila?
Hned v září na prvním zasedání výboru jsem vystoupil s návrhem navrácení zakázaných spisovatelů zpátky do literatury, znovuvydávání děl zemřelých, světonázorově odlišných spisovatelů a navrácení zakázaných knih zpátky do knihoven. Podpořili mne Čejka, Žáček, Sýs, Šimon, Pelc, Peterka, Stavinoha, Odehnal, Brandejs, ze starších třeba právě profesor Hájek, Páral, Vrbová a další. Jiné to zaskočilo a byli proti. Zasedání výboru bylo dramatické, ale i ta další zasedání se pak odehrávala ve střetu velmi protikladných vůlí. Zajímavé je, že hned druhý den po zasedání výboru jsem měl po ránu telefonické vzkazy od šéfů z ÚV KSČ a od ministra kultury, co že se to u nás děje. Místo vysvětlování jsem všem zaslal usnesení výboru. A ještě zajímavější bylo, že ihned reagovali zahraniční novináři a žádali mne o rozhovory. Jeden z nich mám, vyšel v italském Corriere de la Sera a u nás vzbudil politickou nelibost. Byli jsme tehdy první z oficiálních uměleckých organizací, kteří přišli s programem odporujícím normalizační politice. Uvědomte si, že mým nadřízeným orgánem byl spisovatelský sjezd, v době mezi sjezdy spisovatelská konference anebo výbor, nikoliv ministerstvo kultury nebo kulturní oddělení komunistické strany. Pak jsme uskutečňovali další kroky. Oslovili jsme mnohé perzekvované spisovatele a řada jich vstoupila do spisovatelského svazu, s mnohými jsem měl schůzky. Oslovili jsme exilové nakladatele, aby nám zaslali produkci a mohli jsme zhodnotit díla českých spisovatelů vydaná v zahraničí. Nikdo neodmítl. Sešel jsem se s některými šéfredaktory a řediteli nakladatelství, takže počátkem jara 1989 už byly v mnohých edičních plánech nakladatelství zařazeny knihy většiny do té doby zakázaných spisovatelů. Náš program nejvíce naplňoval tehdejší šéfredaktor nakladatelství Práce Milan Soška, ale také Jaromír Pelc v Mladé frontě. Na jaře zásluhou Miroslava Válka, který byl právě zvolen federálním předsedou československých spisovatelů, začala práce na znovuobnovení činnosti PEN klubu, pochopitelně se na tom podílel český spisovatelský svaz v mém zastoupení. Předsednictvo československých spisovatelů napsalo protestní dopis proti uvěznění Václava Havla. Po písemném kontaktu s páterem Opaskem jsem vyslal dva spisovatele na setkání exilových autorů do Frankenu. Jedním z velmi důležitých kroků bylo vypracování nových stanov. Především se v nich rušila formule „socialistického realismu“ jako určující kritérium pro přijetí do spisovatelské organizace a členy se mohli stát spisovatelé různých uměleckých proudů a světových názorů. Jediným kritériem měla být kvalita díla. Nové stanovy se připravovaly pro spisovatelský sjezd, který se měl konat v druhé polovině roku 1990. Konference spisovatelů, kterou jsem svolal na březen roku 1989, jen naše úsilí potvrdila, spisovatelé tehdy už veřejně dali najevo nesouhlas s tehdejší kulturní politikou strany a nakonec vypískali ideologickou tajemnici ÚV KSČ M. Huterovou. Jeden západoněmecký bohemista a novinář mi tenkrát říkal, proč kolem našeho programu neděláme větší publicitu a nejsme hlasitější. Vysvětloval jsem mu, že nechci dělat humbuk, protože bych tím do rukou dával trumfy odpůrcům, kteří s naším snažením nesouhlasili a byli mocnější. Považuji se za koncepčního člověka, nikoliv bojovníka, dělal jsem promyšlené tahy, nemluvil o nich, ale k mé radosti se naplňovaly. Věřil jsem, že na spisovatelském sjezdu v roce 1990 budu moci prohlásit, že u nás nemáme zakázané spisovatele, a tak jsem to sděloval i zahraničním novinářům. Realita však byla rychlejší.
V současné době jste místopředsedou Unie českých spisovatelů. Mohl byste srovnat práci v Unii s prací ve Svazu?
Svaz českých spisovatelů sídlil v domě na Národní třídě, měl na pětadvacet pracovníků, pořádal spoustu seminářů, konferencí, besed, pracovních setkání spisovatelů různých žánrů, pravidelně organizoval Týden dětské knihy, pořádal výjezdy skupin spisovatelů na Slovensko, měl bohaté zahraniční styky, vysílal spisovatele na zahraniční konference a různá setkání. Vydával Literární měsíčník a týdeník Kmen a připravoval se časopis pro mladou literaturu Iniciály. Ve všech krajských městech působily spisovatelské pobočky. Byla to tedy profesionální organizace s bohatou činností, financovalo ji ministerstvo kultury. Za mého vedení jsme usilovali, aby se Svaz českých spisovatelů znovu stal majitelem Českého literárního fondu, který od počátku sedmdesátých let patřil ministerstvu kultury. Tím by se spisovatelská organizace stala ekonomicky nezávislou s příjmem kolem 45 milionů korun a s majetkem několika rekreačních a tvůrčích domovů. Největší chybou bylo, že o tohle všechno spisovatelé přišli v první polovině 90. let neprozřetelností tehdejšího spisovatelského vedení. V době nastupujících tržních vtahů nové vedení Obce spisovatelů s Českým literárním fondem rozprodalo všechny nemovitosti, dobrovolně se zbavilo hlavní finanční páky, kterou byl Český literární fond, a nechalo ho převést na nadaci, čímž spisovatelé přišli o veškeré příjmy získávané jednoprocentním a dvouprocentním zdaněním vydávaných či provozovaných literárních děl. Obec spisovatelů se tak stala bezprizornou organizací, která přestala být partnerem pro jednání s kýmkoliv. Teď dožívá z podstaty.
Unie českých spisovatelů je ochotnický spolek, který čítá přes dvě stě dvacet členů, členský příspěvek je sto korun. Asi dvacet procent tvoří mladí autoři. Většina autorů není politicky organizována, ale všechny spojuje kritické myšlení a světový názor přibližně v levicových intencích. Několikrát jsme žádali ministerstvo kultury o dotaci na konání konference, besedy a vydání publikace, ale nikdy jsme nedostali ani korunu. Máme pravidelnou spolupráci se Spolkem slovenských spisovatelů, oslovily nás i jiné spisovatelské organizace ze zahraničí, ale na rozvíjení kontaktů nejsou peníze. Nemáme žádné zastoupení v grantových komisích či v komisích pro udílení různých cen, ke spolupráci jsme nebyli přizváni. Jako bychom neexistovali.
Čím si tenhle bojkot vysvětlujete?
Primitivní antikomunismus nás dosadil do svého obrazu Nepřítele. A když se o nás píše jako o „poststalinistické Unii českých spisovatelů“ nebo „Unii českých spisovatelů vedou normalizační básníci jako Karel Sýs a Michal Černík“ a tak podobně, pak je to přímo výzva všem k bojkotu naší organizace a k naší umělecké segregaci a segregaci členů UČS. Koncem roku 1999 jsme založili UČS proto, abychom se právě proti segregační politice hájili a abychom se mohli vyjadřovat k neutěšenému stavu české kultury a literatury. Rád bych uvěřil naší naději, že po dvaceti letech od převratu se tato společnost dobere k takovému stupni demokracie, že Unie českých spisovatelů nebude bojkotována, bude mít paritní zastoupení ve všech orgánech zabývajících se literaturou a její někteří členové nejen že nebudou dehonestováni v médiích, učebnicích literatury a skriptech, ale otevře se jim rovný přístup do veřejnoprávních médií. Jsou to zcela legitimní požadavky určité skupiny tvůrců, kteří si uchránili kritické myšlení.
Co pokládáte za největší úspěch v dosavadní činnosti Unie?
Že máme literární přílohu Obrys-Kmen, kterou čte každý týden pravidelně na třicet pět tisíc čtenářů a vedle toho dalších asi pět tisíc čtenářů na webových stránkách. Pro většinu spisovatelů organizovaných v Unii je to jediná publikační platforma, ale publikační možnosti jsou otevřeny všem. Před více než deseti lety tuto přílohu zakládali Strož se Sýsem. Velkou posilou pro nás je občasná finanční pomoc levicové frakce Evropského parlamentu, mohli jsme tak uspořádat velkou konferenci a vydat dvě pro nás určující publikace: Psáno do budoucna a Jiným hlasem. Zásluhu na získání financí má europoslanec Daniel Strož.
Když jste zmínil Obrys-Kmen – proč se tak málo na jeho stránkách dává prostor reflexi nově vznikající beletrie? Například vy sám sledujete nová básnická jména i nové sbírky straších autorů, ale v Obrysu-Kmenu se jejich recenze většinou netisknou. Ač v podtitulu nese jméno Týdeník pro literaturu a kulturu, vyhlíží Obrys-Kmen více politicky než literárně. Není škoda, že tu chybí systematická literární kritika, jak vy říkáte, v levicových intencích?
Chci jen upozornit, že Obrys-Kmen má pouhé čtyři tiskové strany a do nich se musí vejít všechny literární žánry, literární věda, esejistika i literární publicistika. Přetlak autorů všech žánrů je velký, nemyslím tedy, že by nově vznikající beletrie byla ochuzena. Spíš nám chybí diskuzní „kulaté stoly“ a rozhovory, ale to jen proto, že přílohu dělá pouze jeden redaktor, který je sám sobě šéfredaktorem, sekretářkou, korektorem, manažerem, výtvarným redaktorem a já nevím čím ještě. Ani si nemyslím, že Obrys-Kmen vyhlíží více politicky, i když politikum zde je. Avšak literatura bez reflexe současného dění, tedy i politického, zůstává viset ve vzduchoprázdnu, uzavírá se před světem sama do sebe a do svých často zástupných problémů. Já si například v příloze nejvíce cením esejí v tom nejširším spektru – literární, historické, filozofické či sociologické – které čtenářům nabízejí jiné myšlení, než jaké se u nás oficiálně prezentuje. Kladem Obrysu-Kmenu je to, že přesahuje rámec literatury a že se neobrací zády k realitě.
V 80. letech bylo čím dál zřejmější, že rozdělení české literatury na tři proudy (oficiální, samizdatový, exilový) je neudržitelné. Zdálo se, že po roce 1990 nastala ideální možnost ke scelení. Jiří Kuběna se o to společně s Martinem Pluháčkem/Reinerem pokusili v roce 1996 na bítovském setkání básníků. Ukázalo se však, že kuběnovská „suknice nesešívaná“ má trhliny větší, než si leckdo představoval. Co podle vašeho názoru onomu scelení bránilo, resp. brání?
Já sám jsem se sice žádného setkání nezúčastnil, protože jsem byl v práci plně vytížený a můj zaměstnavatel by mou pracovní nepřítomnost netoleroval. Byla mi však velmi sympatická snaha Jiřího Kuběny a Martina Pluháčka, aby se na Bítově alespoň v poezii scelily všechny tři proudy. Navíc básníci měli možnost osobně se poznat, už to je přece hodně. Když jsem se pak dozvídal, jak setkání probíhala, své nepřítomnosti jsem nakonec nelitoval. Mnozí básníci se projevovali vskutku jako básníci, v jejich jednání bylo více intolerance, iracionality, vášní a nesmiřitelnosti. Mně osobně jsou podobné projevy velmi vzdálené. Ukázalo se, že rány z doby minulého režimu se hojí pomalu a možná se nikdy nezahojí. Myslel jsem, že prolnutí rozdílných básnických proudů nebude tak bolestivé, ale teď vím, že ony nesmiřitelnosti zahojí až smrt.
Připravili Michal Jareš a Lubor Kasal
Publikováno Tvar 2008 č. 18
© 2018 Michal Černík