autorské stránky

Tvorba pro děti

Knížka pro děti od dvou do pěti

(výběr)

Naše rodina

Ze všeho mám nejraději,
když se táta s mámou smějí.
Mám je rád a oni mě,
patříme si vzájemně.

Kdo jsem

Tatínek mi řekl včera,
že jsem člověk, dítě, holka, dcera.
Maminka mě pohladila
a řekla mi: Moje milá.

Náš den

Komu patří
tenhle den?
Patří nám
a patří všem.
Jako slunce,
jako zem!

Ráno

Milé rozednění,
hezké probuzení
a uvidíš hned,
jak je pěkný svět!

Oblékání košilky
Knoflík volá: Kudy?
Dírka volá: Tudy!
Zapínají košilku.
Už to bude za chvilku.

Čerti

Co dělají čerti v pekle?
Hudrují tam na svět vztekle.
Na světě jim nejvíc vadí,
když se lidé mají rádi.

Česky

Ahoj, děti, volám česky.
Česky říkám: To je hezky.
I když melu třesky plesky,
tak povídám pořád česky.

Ruce

Ruce - to jsou dvojčata
pro kluky a děvčata.
Prsty - to jsou bratři,
navždy k sobě patří.

Kamarádi

Kdo jsou kamarádi?
Lidé, co se mají rádi
a pomohou si bez řečí.
Je to krásná vlastnost člověčí.

Co vidím

Kde je nebe, je i mrak,
kde je hnízdo, je i pták.
Kde je židle, je i stůl,
kde je chleba, je i sůl.
Kde je dvorek, jsou i vrata,
kde je máma, je i táta.

Světu pro radost

Po ránu si hvízdá kos
jen tak světu pro radost
a hvízdá si na zobáček
jako každý správný ptáček.

Tráva

Loukou běží tráva,
stébly na mě mává.
Vyzula jsem sandálky,
taky běžím do dálky!

Motýl

Neboj se mě, motýlku,
rozkvetla jsem na chvilku!
Půjč mi svoje křidýlka,
proměním se v motýlka!

Řeč zvířátek

Co říkají zvířátka,
víme jenom v pohádkách.
Někdo kejhá, někdo kdáká,
někdo kráká, někdo kváká,
někdo houká, někdo mňouká,
někdo bručí, někdo bučí,
někdo chrochtá, někdo vrčí,
někdo piští, někdo bečí,
někdo řehtá, někdo mečí,
každý mluví svojí řečí.

Jarní říkadlo

Kde je kvítí, je i včelka:
je tak malá, já jsem velká.
Kde je rybník, je i žabka:
ona skáče, já si ťapkám.
Kde je pole, je i skřivan:
on si zpívá, já si zpívám.

Zajíček roste

Z kožíšku vyrostl zajíček,
už je mu docela malý.
Nejdřív mu vykoukl malíček,
pak se i nožičky proklubaly.

O vylekané myšce

Běžela myšička
šedá a maličká.

Běžela přes dvorek,
lekla se sýkorek.

Běžela ze vrátek,
lekla se housátek.

Běžela z vesnice,
lekla se slepice.

Běžela z kopce,
lekla se ovce.

Na poli pšenice
lekla se zajíce.

Pod listem lopuchy
lekla se ropuchy.

Běžela po stráni,
lekla se mňoukání.

Zapískla: "Ach ach ach!
všude mě honí strach!"

V díře se schovala
a už se nebála.

O veselém domě

Dům s veselou náladou
ráno běhá zahradou.

Na stole má čtyři sklínky,
cinkají si cinkylinky.

Poděšeně volá máma:
"Jéminkote! Krindapána!"

Táta bručí: "Vím to jistě,
dům musí stát na svém místě."

Tu zaštěkal černý pes,
dům zakopl o pařez.

Sklínky spadly na zem,
rozbily se rázem.

Vše je vzhůru nohama,
děti, táta a máma.
"Jéje jéje, co se děje?"

Po zahradě běhá dům,
tydli tydli tydli dum!

Písnička

Na světě je plno krásy.
Kdo má radost, zazpívá si.
V radosti a zpívání
není místo na lhaní.

Poděkování

Poděkujme jablůňce,
že nám dala plody,
nebyly by bez slunce,
bez hlíny a vody.

O zvířátkách a botách

Pes, kocour a kohout žili spolu na dvorku. Jednou přede dveřmi domu spatřili boty. Zvířátka si je zvědavě prohlížela.

První se odvážil pes. Vklouzl do nich zadními packami.

"Jak v tom lidi mohou běhat. Ještě bych si natloukl," prohlásil a vylezl z bot.

Pak se odvážila kočka. Strčila do bot přední packy.

"Vždyť se v tom nedá lézt ani na stromy," řekla s odporem a vyskočila z bot.

Kohout skočil do bot oběma nohama najednou.

"A už vůbec bych s tím nemohl hrabat v hlíně," povzdechl a z bot vyskočil.

Otevřely se dveře a z domu vyšel člověk. Obul si boty, zavázal tkaničky a kráčel přes dvorek k zahradě. Zvířátka se mu dívala na nohy.

"Jak v tom jen lidi můžou běhat," podivil se pes.

"Třeba jim to v zimě zahřívá pacičky," namítla kočka.

"A neříznou se o střep," dodal kohout.

Zvířátka se rozeběhla jako o závod a předeběhla člověka. Měla radost, že jim nestačil a že vůbec boty nepotřebují.

Jak mravenec Ondra došel na konec světa

Uprostřed veliké louky bylo pod lípou mraveniště. Bydlel tam i mravenec Ondra, a ten byl obzvláště zvídavý. "Podívám se na konec světa," povídá jednou kamarádům a vydal se na cestu.

Spoustu dní se prodíral trávou. Někdy pršelo a fičelo. Jindy pražilo slunce. Potkal cvrčka a zeptal se: "Jdu správně na konec světa?"

"Jo, tam někde je konec světa," kývl cvrček.

Mravenec Ondra putoval dál a potkal berušku:

"Jdu správně na konec světa?" zeptal se.

"Ano, jdeš správně," potvrdila beruška.

Mravenec Ondra došel k potoku. Ohromné vlny se valily až ke břehu. Na druhou stranu Ondra nedohlédl. U břehu spatřil dva mravence a zeptal se:

"Jsem správně na konci světa?"

"Jo, tady je konec světa," přisvědčil první mravenec.

"Ale kdepak, tady je začátek světa," nesouhlasil druhý mravenec a oba mravenci se začali dohadovat.

Ondra se otočil a spěchal zpátky. Když došel domů, začínala zima a v mraveništi už spali. Mravenec Ondra vklouzl do své postýlky. Ještě než usnul, těšil se, jak bude na jaře všem vypravovat, že došel na konec světa a možná i na jeho začátek.

Jak zvířátka zachránila pěšinu

"Kykyryký!" zakokrhal ráno na dvorku kohoutek. Seskočil ze špalku a mašíroval po dvorku ke vratům. Odtud se vydal po pěšině k lesu. Prodíral se vysokou trávou a býlím. U lesa se otočil se a kráčel zpátky.

Před vraty stála slepička.

"Je mi líto té pěšiny. Nikdo po ní nechodí," zvolal kohoutek, když míjel slepičku. "A že po ní nikdo nechodí, tak zaroste trávou a býlím. A už nebude. Jako by umřela."

"Aha," dovtípila se slepička. "Tak to já ti pomůžu."

Přidala se ke kohoutkovi. Došli k lesu, otočili se a rázovali zase zpátky.

Mezi vraty už stáli pejsek, kočka, husa, vepřík a s podivením koukali.

"Je nám líto té pěšiny, co vede k lesu. Nikdo po ní nechodí," vysvětloval kohoutek.

"A že po ní nikdo nechodí, tak zaroste trávou a býlím. A už nebude. Jako by umřela. A jak potom budeme chodit do lesa?" dodala slepička.

"Aha," dovtípila se zvířátka. "Tak to my vám pomůžeme."

Přidali se ke kohoutkovi a slepičce a chodili po pěšině pěkně v řadě za sebou. Kohoutek, slepička, pejsek, kočka, husa, vepřík. Když došli na konec, obrátili se a šli zase zpátky. A pak znovu a znovu.

K večeru je začala zmáhat únava. Kohoutek se zastavil a ohlédl se.

"Myslím, že jsme dneska zachránili pěšinu," prohlásil.

"A teď budeme chodit přes louku do lesa po naší pěšině," dodala slepička.

Všichni byli unavení ale šťastní, že vykonali jeden dobrý skutek.

Zimní návštěvníci

Na konci vesnice byla chalupa, v ní bydlela babička a venku řádila vánice. Vánice zabouchala na dveře. Buch, buch, buch!

"Přišla jsem na návštěvu, babičko," zaskučela vánice.

"Jen si fič venku!" křikla babička a neotevřela.

Po chvíli na dveře zabouchal havran. Buch, buch, buch!

"Přišel jsem na návštěvu, babičko," krákl havran.

"Ty přeci patříš na pole!" křikla babička a neotevřela.

Potom na dveře zabouchal vlk. Buch, buch, buch!

"Přišel jsem na návštěvu, babičko," štěkl vlk.

"Jen si běhej v lese!" křikla babička a neotevřela.

Nakonec na dveře zaťukala kočka. Ťuk, ťuk, ťuk!

"Babičko, přišla jsem se ohřát," mňoukla prosebně kočka.

Babička otevřela dveře a vlídně řekla:

"Tak pojď dál, číčo."

Kočka vklouzla do vyhřáté kuchyně a radostně se rozpředla. Babička honem zavřela dveře a pohádka skončila.

O Bětušce a havranovi

Byl nevlídný zimní den. Bětuška se brodila sněhem po zaváté cestě. Aby jí bylo veseleji, zpívala si. Nad hlavou přelétávalo hejno havranů. Jeden se oddělil od hejna a slétl na cestu před Bětušku.

"Buď zticha," poručil havran. "Kdo má poslouchat to tvé kňourání."

Bětuška se trochu polekala černého havrana, ale nedala se.

"Já nekňourám, já zpívám. Ale to tvé krákání mi nahání hrůzu."

Havran se načepýřil a odpověděl:

"Já zpívám. Poslouchej. Krá, krá, krá, krá, krrrrrrrá."

Bětuška si zacpala uši.

"Už dost! Tvůj zpěv řeže jako střep skla!"

Havran ztichl a posmutněle řekl:

"Byla to moje nejkrásnější zimní píseň. A zpíval jsem ji, jak nejlíp uměl. Patří tomuto dni a všem zimním dnům. Budeš ji slyšet všude!"

"A já si zas budu cestou zpívat po svém," prohlásila Bětuška a vykročila.

Havran vzlétl za svým hejnem a Bětuška se dál brodila zavátou cestou. Havran krákoral svou zimní píseň, jak nejlíp uměl, a Bětuška si zpívala, aby jí v té zimě nebylo smutno, a celý pošmourný zimní den byl najednou mnohem milejší.

Každý ptáček má svou píseň

Každá louka má svou trávu.
Každá kytka má svou barvu.

Každý oheň má svůj dým.
Každý člověk má svůj stín.

Kapka deště padá shora.
Kouř a pára stoupá zdola.

Potok vždycky běží dolů.
Nohy zase běží spolu.

Každá zima končí jarem.
Každá noc zas končí ránem.

Každý mráz má hrůzu z tepla.
Každá tma se bojí světla.

Každý ptáček má svou píseň
a svým zpěvem plaší tíseň.

Slunce vždycky dělá světlo
a nikdy to nepopletlo.

Nebýt světla, nebýt tepla,
země by nám nerozkvetla.

To je pravda, milé děti,
a ta nikam neuletí.

Jak by bylo

Jak by byla smutná tůňka,
kde žabička nezakuňká.
Jak by bylo smutno v háji,
kde si ptáci nezpívají.
Jak by byly smutné domy,
kde nešumí žádné stromy.
Jak by byla smutná louka,
kde si brouček nezabrouká.
Jak by byla smutná ves,
kde neštěkne žádný pes.
Jak by bylo smutno v kraji,
kde si děti nevýskají.