autorské stránky

Tvorba pro děti

POHÁDEČKY

výběr

Jak se přivolává jaro

Mrzlo a fujavice řádila, i když už mělo být jaro. Janek na dvoře štípal dříví do kamen. U hromady špalíků se do svého peří choulil kos a pozoroval Janka.
„Kose, kosíku, měl bys zazpívat, aby už konečně bylo jaro!“ povídá mu Janek.
„V takové zimě zpívat neumím,“ odpověděl kos.
„Ale mně žádná zima nezabrání, abych nezpíval,“ řekl Janek.
Odložil sekyru a navrhl:
„Kose, zazpíváme si spolu. Ať fujavice ví, že skončil její čas.“
Janek začal zpívat. Kos vyletěl na střechu stavení a spustil tu svou kosí písničku.
Janek a kos zpívali tak krásně, že fujavice utichla.
Z mraků se vyklubalo slunce.
Sníh začal roztávat.
Po cestě si vykračovalo jaro.
Janek na kosa vesele křikl:
„Vidíš, kose, náš zpěv zahnal fujavici a přivolal jaro!“
Jaro si v náručí neslo sněženky, bledule, petrklíče, sedmikrásky a vrbovou větvičku s rozkvetlými kočičkami.
V trávě se rozsvítily pampelišky. Odpověděly slunci, že není samo.

Výchovná lekce

Veverka měla před sebou hromádku ořechů, louskala je a pochutnávala si na jádrech.
Přišel k ní myšák a řekl:
„Dej mi ořech!“
Veverka prskla a zahnala ho.
„U nás se zdraví!“ křikla za myšákem.
Po chvíli přišel myšák znovu a pozdravil:
„Dobrý den, veverko. Dej mi ořech!“
Veverka prskla a zahnala ho.
„U nás se zdraví a prosí!“ křikla za myšákem.
Po chvíli opět přišel myšák a pozdravil.
„Dobrý den, veverko. Prosím tě, můžeš mi dát ořech?“
Veverka mu dala ořech a myšák s ním upaloval pryč.
Veverka za ním křikla:
„U nás se zdraví, prosí a děkuje!“
Nevychovanec jeden, pomyslela si veverka, snad si to zapamatuje.

Žabákův nejdelší skok

Na písčitém břehu rybníka skákal žabák. Z vody ho pozorovaly žabky. Z hladiny vykukovaly jen jejich velikánské oči.
Žabák se ze všech sil odrazil a skočil.
Pak se otočil a svými kroky měřil vzdálenost skoku.
„Pět kroků!“ hlásil žabičkám.
Odrazil se a skočil znovu.
Otočil se a znovu svými kroky měřil vzdálenost skoku.
„Osm kroků! To je ono!“ jásal žabák. „Tak daleko neskočí žádný žabák na světě!“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se jedna z žabiček.
„Vím to! Protože ze všech žabáků na světě já skáču nejdál!“
Vtom se na obloze objevil čáp. Mířil přímo na žabáka.
Žabky zmizely v rybníku.
Žabák hrůzou zavřel oči.
Odrazil se ze všech sil a skočil.
Letěl dlouho.
Letěl velmi dlouho.
Letěl snad celou věčnost.
Dopadl doprostřed rybníka.
Plaval až ke dnu a zabořil se do bahna.
Po chvíli se z bahna vyhrabal a ulehčeně si povídá:
„Teda, tohle mi opravdu, ale opravdu nikdo neuvěří. Ze břehu jsem skočil až doprostřed rybníka!“
Sám sobě se divil, že skočil tak daleko. Tak daleko by opravdu ale opravdu neskočil žádný žabák na světě.

Oslík a ozvěna

Oslík se po pěšině zatoulal až do skalní soutěsky. Najednou všude kolem bylo hluboké ticho a na oslíka padla tíseň veliká jako černý mrak.
„Iááá!“ zahýkal.
Vzápětí se od skal ozvalo trojí:
„Iááá, iááá, iááá!“
Nejsem tu sám, zaradoval se oslík. Spadla z něj tíseň a odpověděl:
„Iááá!“
Od skal se opět ozvalo trojí:
„Iááá, iááá, iááá!“
Oslík si ulehčeně poskočil a radostně dvakrát hýkl:
„Iááá, iááá!“
Od skal se hned radostně za sebou šestkrát ozvalo:
„Iááá, iááá, iááá! Iááá, iááá, iááá!“
Až do večera si oslík s novým kamarádem spokojeně hýkali. Pak se oslík vydal domů. Těšil se na zítřek, až se sem vrátí a bude si s novým kamarádem opět povídat.

Doma je doma

Hlemýžď čili šnek si to sunul po pěšině a potkal brouka střevlíka. A že právě začínalo pršet, povídá mu:
„Já se mám, já si svůj domeček nosím s sebou. A když prší, schovám se doma. Doma mám postýlku, stůl a židli.“
Hlemýžď čili šnek si vlezl do domečku.
Druhý den si to hlemýžď čili šnek opět sunul po pěšině a potkal myšku. A že pražilo slunce, povídá jí:
„Já se mám, já si svůj domeček nosím s sebou. A když praží slunce, schovám se do domečku. Doma mám postýlku, stůl, židli a kuchyňku.“
Hlemýžď čili šnek si vlezl do domečku.
Třetí den si to hlemýžď čili šnek zase sunul po pěšině a potkal mravence. A že se stmívalo, povídá mu:
„Já se mám, já si svůj domeček nosím s sebou. A když přichází noc, vlezu si do domečku. Doma mám postýlku, stůl, židli, kuchyňku a televizi. Večer se dívám na televizi.“
Mravenec se zastavil a zvolal:
„A já zase vím, že v domečku nemáš ani postýlku, ani stůl, ani židli, ani kuchyňku, ani televizi. Jenom si všechno vymýšlíš!“
Hlemýžď čili šnek si vlezl do domečku a rozhlédl se. Opravdu, neměl postýlku, stůl, židli, kuchyňku ani televizi.
Nu co, říkal si, nemusím mít všechno, i tak se mi tu moc líbí. Doma je doma.

Kamarádi

Možná byla neděle,
možná že byl čtvrtek,
setkali se přátelé -
ježek, kocour, vrabec, krtek.

Řekl ježek: „Na chvilečku
pozval jsem vás do domečku.
Zeptám se vás, kamarádi,
co nejvíce máte rádi?“

Krtek mlaskl: „Ham, ham, ham,
na larvách si pochutnám.“

Vrabec volal bez přestání:
„Zrní je mé pochutnání!“

Podrbal se kocour v kožíšku:
„Já jsem nejraději v pelíšku.“

Ježek pravil: „Povím vám,
rád si s vámi povídám.“

Tak si hezky pověděli
všechno, co si říci chtěli.

Možná byla neděle,
možná že byl čtvrtek.
„Na shledanou!“ loučili se přátelé -
ježek, kocour, vrabec, krtek.

Sněhulák a havran

Byla zima, napadl sníh a v parku na louce stál sněhulák. Slétl k němu havran a sněhulák mu šťastně povídá:
„Na tuhle chvíli jsem čekal celé jaro. Celé léto. Celý podzim. A teď jsem tady!“
Havran krákl.
Sněhulák pokračoval:
„Jenom se bojím. Moc se bojím slunce.“
Havran krákl.
Tu z mraků vysvitlo slunce. Sněhulák se rozplakal.
Havran usedl na jeho hlavu. Roztáhl doširoka křídla a sněhuláka chránil před slunečními paprsky.
„Děkuji ti, kamaráde,“ řekl dojatě sněhulák.
Havran krákl.
Každý den havran přilétal ke sněhulákovi. A když vysvitlo slunce, chránil ho svými křídly před slunečními paprsky.
Ale jednou slunce svítilo a hřálo tak mocně, že havran sněhuláka neuchránil.
Sněhulák plakal a zmenšoval se.
Z posledních sil sněhulák zašeptal:
„Sbohem, kamaráde havrane, umírám. Už nebudu.“
Havran krákl.
Po sněhulákovi zbyla jen louže. I tu vypilo slunce.
Zima skončila.
Přešlo jaro, přešlo léto, přešel podzim a zase byla zima. Napadl sníh a na louce v parku opět stál sněhulák.
Ke sněhulákovi přiletěl havran a radostně krákl:
„Já věděl, že se vrátíš. Dlouho jsem tě vyhlížel.“
Byla zima, popadával sníh, fučel mrazivý vítr a sněhulákovi a havranovi bylo krásně.

Jak vrabci budili pekaře

Brzy ráno, když teprve začínalo svítat, na římsu okna pekařova domu přiletěli vrabci. Viděli, že pekař ještě spí, a hlasitě spustili:
„Vstávej, vstávej, pekaři, ať se ti chléb vydaří!“
Pekař vykoukl zpod peřiny a zamručel:
„Jo, už vstávám.“
Vyskočil z postele, roztopil pec a pustil se do práce.
Druhý den brzy ráno, když teprve začínalo svítat, na římsu okna pekařova domu přiletěli vrabci. Viděli, že pekař ještě spí, a hlasitě spustili:
„Vstávej, vstávej, pekaři, ať se ti chléb vydaří!“
Pekař opět vykoukl zpod peřiny a zamručel:
„Jo, už vstávám.“
Vyskočil z postele, roztopil pec a pustil se do práce.
Stejně tak i další dny brzy ráno na okenní římsu pekařova domu přilétali vrabci a pekaře budili svým pokřikem.
Jednou však na římsu nepřiletěli. Pekaře probudilo právě to ticho. Vyskočil z postele, otevřel okno a spatřil vrabce. Seděli na větvi třešně proti jeho oknu, dívali se na pekaře a mlčeli.
Pekař na ně křikl:
„Zaspal jsem! Proč jste mě dneska neprobudili?“
Vrabci si dál prohlíželi pekaře a mlčeli.
Pekař znovu křikl:
„Pořídím si kohouta! Ten mě bude budit!“
A zabouchl okno, až zařinčely okenní tabulky.
Kohouta si ale nekoupil. Večer před spaním na okenní římsu nasypal hrst zrní a drobky z bílého pečiva.
Brzy ráno se slétli vrabci, sezobali zrní a drobečky a probudili pekaře svým ranním pokřikem:
„Vstávej, vstávej, pekaři, ať se ti chléb vydaří!“
Pekař vykoukl zpod peřiny a spokojeně zamručel:
„Tak se na vás musí, vrabečkové.“
Vyskočil z postele, roztopil pec a pustil se do práce.

Proč Bára nechtěla čarovat

Bára byla na návštěvě v sousední vsi u strýčka a tetičky. Vracela se zkratkou přes les, když se spustila metelice. Sníh zasypal cestu, začalo se šeřit a Bára zabloudila. Na mýtině spatřila chalupu a světlo z okna ji zvalo dál. Bára zaťukala na dveře, vešla do světnice a hezky pozdravila. V křesle seděla stará paní, vedle byl černý kocour a světnicí poletoval havran. Bára hned poznala, že je u čarodějnice.
„Jen pojď dál, děvčátko, naučím tě čarovat. To nikdo u vás neumí,“ zaskřehotala čarodějnice.
„Už se těším, babičko,“ odpověděla Bára.
„Naučím tě, jak se létá na koštěti,“ slibovala čarodějnice.
„Babičko, koštětem se přece zametá. Co by mi doma řekli, kdybych místo zametání lítala,“ zasmála se Bára.
„Naučím tě dělat blesky hromy, aby se tě všichni báli,“ nabízela čarodějnice.
„Babičko, proč bych měla chtít, aby se mě všichni báli, když mne mají rádi?“ upřímně se podivila Bára.
Ale čarodějnice skřehotala dál:
„Udělám tě ze všech nejbohatší. Čeho se dotkneš, bude ze zlata. Jen mi za to musíš dát své mládí.“
„Babičko, mým největším bohatstvím je přece mládí a vy to víte moc dobře a já ho nevyměním za žádné zlato, kdepak,“ kroutila hlavou Bára.
Čarodějnice se zamračila a Bára poznala, že je zle.
„Babi, tak se tu mějte hezky, já už musím spěchat domů. Naši by měli o mě strach.“
Bára se otočila a už byla pryč. Jen slyšela, že to za ní zaburácelo, jako když v zimě udeří hrom. Metelice venku přestala, z nebe se na Báru kamarádsky culil měsíček a dovedl ji až domů.

Babiččiny špatné příkazy

„Adélko, babička je nemocná,“ řekla jednou maminka své dcerce. „Běž za ní a uvař jí bramboračku. Tu umíš moc chutnou a babička bude mít radost.“
Adélka se vypravila za babičkou na druhý konec vsi. Babička ležela v posteli a radostně uvítala Adélku. Potom řekla:
„Adélko, teď přilož do pece polínka, která shořela už včera.“
Adélka jen zakroutila hlavou nad tím divným babiččiným přáním. Vyhrabala z pece popel, z kůlny přinesla dříví a rozdělala oheň.
Když se pec rozehřála, babička řekla:
„Nu a teď v prázdném hrnci uvař bramboračku, kterou mám od tebe moc ráda.“
Adélka zase jen zakroutila hlavou nad tím divným babiččiným přáním. Nalila do hrnce vodu, oloupala a nakrájela brambory, přidala nakrájenou mrkev, petržel, celer, cibuli, sušené houby, trochu česneku, trochu slaniny, špetku majoránky, špetku soli a vařila.
„A teď se dosyta najíme z prázdných talířů,“ řekla babička.
Adélka se jen zasmála. Dala na stůl talíře a nalila do nich polévku.
„Babičko, oběd!“ zvolala Adélka.
Babička vstala z postele, usedla ke stolu a přísně pravila:
„Adélko, nedala jsi ani na jeden můj příkaz.“
„Babičko, jak bych mohla!“ bránila se Adélka. „Pec bych neroztopila z polínek, která už shořela včera, polévku bych neuvařila v prázdném hrnci. A copak se už někdo najedl z prázdných talířů?“
Babička se spokojeně usmála a povídá:
„Adélko, vidím, že jsi chytrá holčička. Dobře, že jsi mne neuposlechla. Člověk má plnit jen rozumné příkazy, viď?“
Adélka se jen culila. Měla radost, že ji babička pochválila. Obě se pak s chutí pustily do bramboračky.

O malé dírce

Velký hrnec na vodu
má malou dírku vespodu.

Tahle dírka hrnec trápí.
Tiše dělá kapi, kapi.

Za kapičkou z dírky ťapká
beze spěchu další kapka.

Kapi, kapi, kapi, kapi,
dírka stále hrnec trápí.

Malé dírce je moc blaze,
velkou louži dělá na podlaze.

A když voda vykapala z hrnce,
příběh byl u konce.

Rybářská pohádka

Rybář chytil
řeku na udici,
chytil ji jak štiku
na bělici.

Jak štiku ji zasekl,
právě tak.
Má silný vlasec
a dobrý naviják.

Rybář radostně
do větru křičí:
„Teď jsi má, řeko,
a potom už ničí!“

Houpá se na háčku
a šplíchá tam a stříká
ta řeka stříbrná
a živá jako štika.

Rybář ji táhne,
už do ní ruce noří.
„Mě nechytíš, rybáři,
já patřím moři!“

Sotva to dořekla,
opět mu utekla.
Nechala rybáři
pár kapek na tváři.

Kocourkovy námluvy

Tma přikryla celou ves.
Na zídku si kocour vlez.

Do tmy svítí očima,
krásná noc mu začíná

a kočička, celá bílá,
vedle něj se usadila.

Kocour mňouká ze všech sil,
jen aby se zalíbil.

„Jsi tak milá, kočičko,
zvu tě k sobě na mlíčko.
Zvu tě taky na myšičky,
chytil jsem je do pacičky.“

Tak si kocour namlouvá.
Noc je dlouhá předlouhá.

O kapce deště

Byla jedna kapka deště
a nebe měla tuze ráda
a jednou z nebe padala,
jak se obyčejně z nebe padá.

A pod sebou uviděla
celý velikánský svět,
pole, lesy, domy, lidi
a louku samý květ.

A s ní z nebe padaly
další kapky na zem.
Všechny kapky na zemi
spojily se rázem.

Najednou se kapky deště
daly do pochodu.
Tolik kapek, tolik kapek
udělalo velkou vodu.

Voda valila se z luk a polí,
valila se do řeky,
naše kapka svorně s ní,
je to příběh odvěký.

Pak vysvitlo slunce
na svět, na řeku i na zahrádku,
do nebe si opět vzalo
tu deštivou kapku.

Zas bylo vše jako na začátku.

Byla jedna kapka deště
a nebe měla tuze ráda
a jednou z nebe padala,
jak se obyčejně z nebe padá.

Jak vojáci hlídali myšku

Starosta Dobré Lhoty si z města povolal dva vojáky a přikázal jim: „Vojáci, máme tu nebezpečnou myš. Překousala provaz u kostelního zvonu a zvoník teď nemůže vyzvánět. Mlynářovi prokousala díry do pytlů s moukou, mně prokousala díry do kožichu. V Dobré Lhotě žijí jen samí dobráci, proto jsme ji nezabili. Nechal jsem ji zavřít do našeho vězení. A vy dva se postavíte přede dveře s tasenými šavlemi a budete hlídat, aby neutekla.“
Vojáci se s tasenými šavlemi postavili přede dveře obecního vězení.
Jeden voják se jmenoval Fanouš a druhý Venouš.
Po delší době voják Fanouš přiložil ucho ke dveřím a naslouchal.
„Žádnou myš tam neslyším,“ zašeptal.
Nahlédl dovnitř malým okýnkem.
„Žádnou myš tam nevidím,“ oznámil Fanouš.
Voják Venouš zaťukal na dveře:
„Myško, jsi tam?“
Nic se neozvalo.
Voják Venouš pootevřel dveře a nakoukl dovnitř.
„Žádná myš tu není!“ zvolal a vešel do vězení.
Voják Fanouš vešel za vojákem Venoušem. Vtom oběma vojákům proběhla mezi nohama roztomilá myška. Zastavila se mezi dveřmi.
„Vojáčci, děkuji vám, že jste mě pustili na svobodu!“ mile zapištěla a byla pryč.
Vojáci vyběhli ven a honem zabouchli dveře.
„Rozkaz je rozkaz. Budeme tu hlídat dál,“ rozhodl voják Fanouš.
„A nikomu nic neřekneme,“ doplnil ho voják Venouš.
Vojáci stáli přede dveřmi obecního vězení s tasenými šavlemi. Oběma bylo u srdce dobře, vždyť pustili na svobodu takovou roztomilou myšku.
Ti vojáci byli prostě dobráci.

Odložená přání

Honza si ve světnici usedl za stůl. Na stole měl mísu horkých brambor posypaných tvarohem a kmínem, v malé máselničce měl máslo, ve džbánu kyselé mléko a před sebou talíř a hrnek. Už se chystal, že se pustí do jídla. Vtom někdo zaťukal a vešel neznámý děda.
Honza se jen pootočil a zvesela pokynul:
„Dědo, jen si zasedněte. Právě začínám obědvat.“
Před dědu dal na stůl talíř, hrnek a lžíci a řekl:
„Berte si, kolik chcete. Dobrou chuť!“
Když se najedli, děda povídá:
„Za to pochutnání bych ti teď měl splnit přání.“
Honza se zasmál:
„A to já bych měl plno přání, přímo na rozdávání!“
„Jen povídej,“ vybídl ho děda.“
Honza se rozhlédl po světnici a začal:
„Já bych si přál, abych ve své posteli každý večer hned spokojeně usnul a ráno se vždycky probudil s dobrou náladou a plný síly. A kdybych omarodil, nedej bože, abych se ráno probudil zdravý a čiperný jak rybička.“
Honza se podíval na svůj prázdný talíř a džbán a pokračoval:
„Přál bych si, aby tenhle talíř byl vždycky plný jídla, na které si pomyslím, a tenhle džbán plný pití, na které si pomyslím.“
Potom si sáhl do kapsy, vyndal z ní korunu a řekl:
„Taky bych si přál, abych měl v kapse vždycky tolik peněz a mohl si koupit, co koupit potřebuju.“
Děda se pousmál a vyzval Honzu:
„Teď mne zvedni co nejvýš!“
Honza uchopil dědu i s židlí a zdvihl ho vysoko nad hlavu. Pak zase pozvolna postavil na zem. Ani se nezadýchal.
„Hochu, ty máš sílu na rozdávání a zdravý jsi taky,“ pochválil Honzu děda. A pak dodal. „Myslím, že se dobře uživíš svou prací.“
Honza byl trochu zklamaný, ale mlčel. Děda pokračoval:
„Pamatuj si. Až jednou do tvé chalupy vejde stáří a budeš mu patřit, až jednou bída rozrazí dveře tvé chalupy a bude se chtít stát tvou družkou, tehdy se ti splní tvá přání. Stačí jen, když si na mne vzpomeneš.“
Děda poděkoval za pohoštění a odešel.
Čtyřicet let se Honza živil svou prací poctivě a dobře.
Jednoho dne do jeho chalupy vešlo stáří a zachraptělo:
„Honzo, teď mi patříš, vyzkouším na tobě své nemoci.“
Hned nato jak vítr rozrazila dveře bída a zaskřehotala:
„Honzo, teď budu tvou věrnou družkou až do smrti!“
Tu si Honza vzpomněl na dědu a jeho dávná přání se naplnila tak, jak mu děda slíbil.
Stáří na něm nevyzkoušelo své nemoci a bída se nestala jeho věrnou družkou. Honza žil ve zdraví, spokojenosti a dostatku ještě dlouhá léta, až byl docela stařičký jako ten děda, kterého kdysi dávno přizval k obědu.