autorské stránky

Tvorba pro děti

Pohádkové dárky Josefa Lady

(ukázky z knihy)

Pohádka o cestě

Lehla si cesta
do prachu, bláta:
„Už po mně nikdo
nebude šlapat.“

Tak si to řekla,
tak se i stalo.
Lidí se zbavila,
jak se jen dalo.

Protože lidé
jinudy chodili,
zarostla cesta
lebedou a býlím.

Zarostla hustě
a bylo smutno,
jako když píseň
sekyrou utnou.

„Ach, lidi dobří,
lidičky milí,
zbavte mě, prosím,
lebedy, býlí.

Nežiju, nejsem,
už nikam nevedu,
mám jen to býlí
a jen tu lebedu.“

Tak cesta prosila,
tak se i stalo.
Zas po ní chodili,
což není málo.

A to je pravda
stará a odvěká,
že cesta žije jen
pod nohou člověka.

Žije i v noci,
když chodí člověk spát.
Ráno však, ráno
běží ho uvítat

O daru nejcennějším

Princezna Světlana žila pokojně na zámku. Jednou se rozhodla, že se vdá. Za muže si však vezme jen toho, kdo jí přinese dar nejcennější.
Sjížděli se princové, knížata i králové. Jeden přivezl vůz plný zlata a šperků. Druhý přihnal stádo koní černých, stádo koní bílých a stádo koní grošovaných. Třetí přivezl nejjemnější hedvábí, nejhebčí samet, nejtěžší brokát vyšívaný zlatem. Čtvrtý přivezl sbírku obrazů od nejslovutnějších malířů světa. Pátý přivezl bedny plné peněz.
„Ne, ne,“ kroutila hlavou princezna Světlana. Nápadníci se vraceli domů i se svými dary. Tu se princezně nechal ohlásit sličný mladík. Uklonil se a povídá:
„Princezno, jmenuji se Jaroslav, nejsem vznešeného rodu a jako dar jsem ti přinesl své oči. Budou tě všude provázet.“
Princezna se polichoceně usmála.
„Přinesl jsem ti své ruce,“ pokračoval Jaroslav. „Budou tě laskat i ochraňovat.“
Princezna si pozorně prohlídla mladíka. Líbil se jí. Jaroslav pak přiložil ruku ke své hrudi: „Přinesl jsem ti své srdce. Bude žít pro tebe a tobě bude patřit jeho láska.“
Princezna uznale kývla hlavou: „Tys mi přinesl dar nejcennější, tebe chci za muže.“
Nu a byla svatba a Jaroslavova láska patřila princezně Světlaně a princeznina láska Jaroslavovi, a tak tomu bylo až do konce jejich života.

Jak Josífek odpovídal panu králi

Král vyhlásil soutěž o nejchytřejšího muže ve svém království, a kdo mu odpoví na otázky, stane se i královým prvním rádcem. Žádný z učených mužů nedovedl odpovědět na královy velmi podivné otázky. Jednou se u krále nechal ohlásit i jakýsi Josef Čech, sadař, včelař, písmák, vynálezce a kantor v jedné osobě, kterému všude říkali Josífek. Josífek viděl krále poprvé. Uctivě si před ním klekl a sejmul čapku.
„Ty si tedy troufáš odpovědět mi na každou otázku?“ trochu pohrdlivě pronesl král. „Tak mi pověz, proč voní kytky?“
„Protože nedovedou zpívat,“ odpověděl Josífek.
„To je vskutku vtipné!“ přiznal král. „A proč zpívají ptáci?“
„Protože nedovedou kvést,“ pousmál se Josífek.
„Kolik stromů mám v lese?“
„Jako kapek ve vašem rybníce. Ať vám je ráčí přepočítat,“ odpověděl pohotově Josífek.
„Proč dělají krtci krtiny?“ chtěl vědět král.
„Protože nedovedou stavět domy.“
„Co dělají sněhuláci v létě?“
„Čekají, až je děti v zimě postaví.“
Král se pobaveně usmál: „A teď mi řekni, proč nosím na hlavě korunu?“
„Protože se vám nevejde do kapsy jako mně moje koruna,“ odpověděl vtipně Josífek.
„Líbíš se mi. Jmenuji tě svým rádcem,“ prohlásil král.
„Víte, pane králi,“ začal zvolna zdvořile Josífek Čech, „já jsem jen potřeboval vědět, zda budu umět odpovědět na otázky, nad kterými kroutili hlavami učení mužové vašeho království. Ale prvního rádce bych dělat neuměl, já mám totiž svoji práci strašně rád a tady v zámku bych se ustýskal.“
A tak Josífek Čech dál zůstal sadařem, včelařem, písmákem, vynálezcem a kantorem

Pohádka o kapitánovi

Na bělouši jede kapitán,
jede z vojny, jede sám.

„Uhni, noci, přede mnou,
nebudu tu bloudit tmou!“
„Copak mi dáš na oplátku?“
„Jednu zlatku.“

Dál na bělouši jede kapitán,
jede z vojny, jede sám.

„Uhni, skálo, uhni mně,
propadni se do země!“
„Copak mi dáš na oplátku?“
„Jednu zlatku.“

Dál na bělouši jede kapitán,
jede z vojny, jede sám.

„Uhni, lese, přistav cestu,
za svou ženou spěchám k městu!“
„Copak mi dáš na oplátku?“ „Jednu zlatku.“

Dál na bělouši jede kapitán,
jede z vojny, jede sám.“

„Otevři se, městská bráno,
vpusť mne dovnitř, už je ráno!“
„Dej mi zlatku, nechci víc.“
„Žold jsem rozdal, nemám nic!“

„Nevpustím tě bez placení,
pro chudé tu místo není!“

Tu se žena z okna podívala,
svému muži zamávala,
zamávala kapitánu,
láska otevřela městskou bránu.

Král a blecha

Štípla blecha pana krále
a král křikl: „Generále,
blecha se tu chová vzdorně,
zavřete ji v hladomorně!“

Žezlem bouchl do trůnu,
až si shodil korunu.
Stráže vytasili meče:
„Však nám blecha neuteče!“

Blecha skáče v paláci
po královské matraci,
hop a hop a hop a hop,
tam je skříň a támhle strop.

Stráž se dala do práce,
rozsekala matrace,
nábytek a koberec
kvůli jedné čiperce.

Nakonec ji chytli,
přinesli ji v pytli.
Přistoupili k panu králi,
aby mu ji ukázali.

Blecha byla velmi čilá,
z pytle ihned vskočila.
Krále štípla štíp a štíp,
na břiše se štípe líp.

„Povolejte mušketýry,
a pak ještě kanonýry!“
To přikázal sám pan král.
Rozkaz splnil generál.

Blecha skáče po střeše,
všichni střílí po bleše,
střílí, až to burácí,
jsou to správní vojáci.

A když ukončili svoji práci,
bylo po králi i po paláci.
V pozoru stál generál
a jen zíral: Kde je král?

Jak Vincek a Blažej psali panu králi

Vincek a Blažej byli bratři. Bydleli v Byšičkách a spolu hospodařili v chalupě, kterou zdědili po rodičích. Jednou si řekli – vydáme se na vandr. Zamkli dveře chalupy a vykročili do světa. Tři roky chodili od města k městu, od vesnice k vesnici, od stavení ke stavení, a když se naučili devatero řemesel, vrátili se domů.
Najedli se a Vincek povídá:
„Blažeji, já mám nápad. Napíšeme dopis panu králi.“
„To je nápad!“ přisvědčil Blažej. „A co mu napíšeme?“
„Že si vezmeš jeho královskou dceru za ženu. Jsi starší než já a měl by ses oženit,“ navrhl Vincek.
„To nejde. Vždyť jsem princeznu ani nevysvobodil. A ženit se mi taky nechce,“ nesouhlasil Blažej. „A pak, má náš pan král vůbec dceru?“
„Nevím,“ krčil Vincek rameny. „Můžeme mu tedy napsat, kdyby měl nějaké svízele, že mu velice rádi pomůžeme. Přece jsme se ve světě naučili tolik řemesel.“
„Lidem v nouzi vždycky rád pomůžu. I panu králi,“ souhlasil Blažej.
„Ty budeš psát a já ti budu diktovat,“ navrhl Vincek a vyndal z komody papír, pero a kalamář, které tu ještě měli po rodičích.
Blažej usedl za stůl. Pak se rozhlédl po světnici a namítl:
„Nemůžeme přece psát dopis králi, když nemáme umyté nádobí a na podlaze je plno smetí a drobků. Co by tomu pan král řekl?“
Vincek a Blažej umyli nádobí, utřeli stůl a zametli.
Blažej znovu usedl za stůl, uchopil pero a pak zavrtěl hlavou:
„Kdepak, nemůžeme psát dopis králi, když máme špinavou podlahu a špinavá okna. To by takový dopis od nás ani král nečetl.“
Vincek a Blažej vytřeli podlahu a umyli okna.
Blažej pak opět usedl za stůl a opět uchopil pero. Náhle pero odhodil a prohlásil:
„Jak můžeme psát dopis panu králi, když jsme z vandru celí špinaví? Taky bychom se měli obléci do svátečního. Aby pan král věděl, jak si ho vážíme.“
Vincek a Blažej se umyli pod pumpou a oblékli se do svátečního. Sotva Blažej usedl za stůl, odsunul papír a pero s kalamářem.
„Víš, Blažeji, já vůbec psát neumím,“ přiznal se. „Musíš ten dopis napsat ty.“
„A ty si jako myslíš, že já psát umím? To jsme se na vandru nenaučili,“ přiznal se i Vincek.
„No, aspoň jsme si uklidili v chalupě a oblékli se do čistého,“ zahlaholil Blažej.
„A teď se vydáme znovu do světa a v nejbližším městě se naučíme číst a psát,“ navrhl Vincek.
Vincek a Blažej si znovu vzali své ranečky, zamkli dveře chalupy a šli. Cestou si vymýšleli, co napíší panu králi, až se naučí číst a psát.

Jak děda Škopků hostil krále

Stalo se jednou, že se král tajně vytratil ze zámku, vesele si špacíroval krajinou, k večeru došel do Byšiček a nějakým řízením osudu se ocitl ve světnici u Škopků. A tak tu večer seděli naproti sobě děda Josef Škopek a král. Děda na štokrleti a král v ušáku. Oba si zapálili své fajfky a děda povídá:
„Poprvé, a jsem tu na tom božím světě už hodně dlouho, k nám do Byšiček zavítal sám pan král.“
Král zabafal z fajfky a povídá:
„Poprvé, a jsem tu na tom božím světě taky už hodně dlouho, sedím ve světnici obyčejné chalupy.“
Děda zabafal z fajfky a povídá dál:
„A já poprvé v životě vidím svého krále, sedím naproti němu a dokonce si s ním povídám.“
Král znovu zabafal z fajfky:
„A já vůbec poprvé si povídám s obyčejným člověkem, který je sedlákem a mým poddaným, protože vždycky jsem mluvil jen s králi, knížaty, hrabaty, barony, velvyslanci, vyslanci, rytíři, princi, princeznami, komtesami, komořími, tajemníky, bankéři, rádci a tak podobně a tak dál.“
Ale to už babička Škopková přinášela mísu horkých neloupaných brambor, džbánek kyselého mléka, kostku másla a slánku.
Král si přičichl:
„Hm, hm, poprvé cítím takovou obyčejnou a přitom lahodnou vůni.“
„To jsou brambory na loupačku, Výsosti, jídlo chudých,“ vysvětloval děda Škopků.
Horkou bramboru napíchl na vidličku, slupku oloupal nožem, osolil, natřel máslem, strčil do pusy a zapil kyselým mlékem.
Král udělal to samé. Když se oba najedli, král povídá:
„Poprvé v životě jsem jedl takové obyčejné jídlo a tak moc neobyčejně jsem si pochutnal.“
Sundal svou královskou korunu a vložil ji dědovi Škopkovi na hlavu. Děda Škopků se zasmál:
„A já poprvé v životě mám na hlavě královskou korunu. Tohle mi nikdo neuvěří. Ale musím přiznat, že moje beranice je mnohem lehčí, netlačí a navíc hřeje.“
Potom král zívl, vlezl do dřevěné postele s naducanou peřinou a blaženě pronesl:
„A já poprvé v životě spím v takové dřevěné posteli s takovou naducanou peřinou.“
Děda Škopků si vlezl do druhé postele a spokojeně mudroval:
„Výsosti, i v našem pokročilém věku jsou věci, které zažíváme poprvé, vy i já. A uznejte, všechno pěkné, co je poprvé, je vždycky nejkrásnější.“
Ale král už neříkal nic. Jen si spokojeně pochrupával, zatímco na královském zámku bylo pozdvižení, všichni krále hledali. Kdepak by je napadlo, že si spokojeně chrupe v Byšičkách ve Škopkovic chalupě.

O zavřených vrátkách

Co se skrývá za vrátky?
Strašné zvíře z pohádky?
Pepíček a Anička
chodí kolem po špičkách.

„Neotvírej, Pepíčku!“

„Počkám ještě chviličku.“

„Možná uvnitř čeká ďas
a zrovínka čeká nás.
Kdo se dovnitř odváží,
tomu údy zpřeráží.
Neotvírej, Pepíčku!“

„Počkám ještě chviličku.“

„Možná uvnitř žije běs
a má zuby jako pes.
Sežere tě, sežere mě,
navždy slehne po nás země.
Neotvírej, Pepíčku!“

„Počkám ještě chviličku.“

„Možná uvnitř bydlí tma,
na nás číhá a hlad má.
Spolkla by nás docela
a to já bych nechtěla.
Neotvírej, Pepíčku!“

„Podívám se trošičku.“

Pepíček je zvědavý,
čekání ho nebaví.
Hrůzou se mu srdce svírá,
přesto vrátka pootvírá.
A tu škvírou mezi vrátky
myška pádí do zahrádky.

Jenom pískla vesele:
„Děkuji vám, přátelé!“

O snu, který se nezdál

Povím ti o snu,
nezdál se nikomu,
celou noc bloudil,
chodil dům od domu.

Byl ještě maličký,
prostě sníček,
jak dechem utkaný
kapesníček.

A vůbec nevěděl,
co je to hlava.
Tak mladým sníčkům
prý se to stává.

Vlezl si do všeho,
co bylo kulaté,
zkoušel to potřetí,
počtvrté, popáté.

Chtěl se zdát sudu,
který stál na dvoře,
hrnci a vajíčku,
míči a bramboře.

Chtěl se zdát měsíci,
vyzkoušel včelí úl.
Pak bylo ráno
a sen se rozplynul.

Večer zas bude chtít
se někomu krásně zdát.
Nedej mu zabloudit
a honem běž spát