Byl jeden veliký ostrov, nerostly na něm stromy, nevoněly květiny, nežila zvířata, nestály tam domy ani nebydleli lidé. Po většinu roku ostrov pokrýval sníh. Zde žili tři černobílí tučňáci. Byli od sebe k nerozeznání. Lišili se od sebe jen podle kulichů s velikými bambulemi. Tik měl modrý, Ťak červený a Ťuk žlutý. Tik byl nebojácný a rozhodný. Ťak byl trochu pomalejší a trochu i hloupější. Ťuk pořád snil, rád si vymýšlel a rád vyprávěl.
Kousek od břehu stál dřevěný domeček a v něm Tik, Ťak a Ťuk bydleli. Domeček byl bez komínu, měl jenom malé okýnko a dveře, které se zavíraly na petlici. Uprostřed místnosti měli tučňáci stůl se třemi židlemi, na stole tři plechové talířky s příbory a tři plechové hrníčky. Vzadu u stěny stály tři postýlky a skříň. Ve skříni měli tučňáci tři rybářské pruty a tři koše na ryby.
Jednou se Tik zkoumavě prošel po místnosti.
„Moc toho tady nemáme,“ upozornil.
„Máme jen to, co potřebujeme,“ upřesnil ho Ťak.
„Jsme tedy bohatí, protože nepotřebujeme víc,“ usoudil Ťuk.
Se zalíbením se rozhlíželi po svém domově.
„Každý má svou postýlku. V ní bude provždy spát a v žádné jiné,“ rozhodl Tik.
„Každý má svou židličku u stolu. Na ní bude provždy sedět a na žádné jiné,“ doplnil ho Ťak.
„Každý má svůj rybářský prut a s ním bude chytat a s žádným jiným,“ dodal Ťuk.
„Ale tenhle domeček patří nám všem. Tady je náš domov,“ zdůraznil Tik.
Tik, Ťak a Ťuk pak přemýšleli, co vlastně znamená slovo domov. Nějak tušili, že domov je mnohem víc než pouze jejich domeček.
Brzy ráno Tik, Ťak a Ťuk ještě leželi ve svých postýlkách, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte!“ křikl Tik.
Vstoupil buřňák a povídá:
„Jdu se podívat, jak spíte.“
Ozvalo se další zaťukání a Ťak křikl:
„Volno!“
Vstoupil rybák a povídá:
„Slyšel jsem, že spíte v postelích. Tak se jdu podívat.“
Ozvalo se další zaťukání.
„Dále!“ křikl Ťuk
Vešel albatros a povídá:
„Prý máte postele a spíte v nich.“
„Ano, to máme a spíme v nich,“ přisvědčil Ťuk.
„Moc by nás totiž zajímalo, jak se v postelích spí,“ pokračoval albatros.
Tik hrdě prohlásil:
„Parádně, teple a pohodlně. Ale postýlky se nikomu nepůjčují. Že jste to však vy, tak jen na chvilku.“
Rybák, buřňák a albatros si vlezli do postýlek. Leželi na zádech s nožkami vzhůru a bezmocně jimi třepali.
„Kdepak, v mém hnízdě je pohodlněji,“ usoudil buřňák.
„Z takového spaní by mě bolelo celé tělo,“ stěžoval si rybák.
„Je to strašně nepohodlné zařízení. Jsem zvyklý na svou skálu,“ zhodnotil albatros spaní v posteli.
Rybák, buřňák a albatros poděkovali a svorně vypochodovali ven.
Tik, Ťak a Ťuk si zase vlezli do svých postýlek a Ťuk bodře povídá:
„Jo, i v postýlkách se musí umět spát. Ale když to není někomu dáno, tak se to nikdy nenaučí. Jeho chyba.“
Slunce svítilo, bylo bezvětří a na hladině moře kousek od břehu leželi na zádech Tik, Ťak a Ťuk. Svá bílá bříška špulili k nebi a lebedili si.
„Teď ještě celou hodinu nebudeme dělat vůbec nic,“ pochvaloval si Tik.
Tik, Ťak a Ťuk dál leželi na hladině moře jako v postýlce a mírné vlnky s nimi jemně pohupovaly nahoru a dolů a ze strany na stranu.
Po hodině navrhl Ťak:
„Teď ještě celou hodinu nebudeme dělat vůbec nic.“
Tučňáci se dál nechali kolébat mírnými vlnkami a laskat hřejivým sluncem.
Po další hodině Ťuk znovu navrhl:
„Ještě jednu hodinku nebudeme dělat vůbec nic.“
Po další hodině povídá Ťik:
„Ale teď už mám konečně chuť dělat něco pořádného.“
Obrátil se, rozhlédl se a křikl:
„Hrome!“
Ťak se rozhlédl a zaklel:
„Kruciž!“
Ťuk se rozhlédl a zvolal:
„Ostrov nám uplaval!“
Daleko, daleko na obzoru spatřili proužek pevniny. Mořský proud Tika, Ťaka a Ťuka pozvolna unášel na širé moře, aniž by si toho všimli.
„Copak ostrov umí plavat?“ namítl Tik.
„Proč by nemohl plavat ostrov, když umíme plavat my?“ uvažoval Ťak.
„Teď´máme co dělat, abychom náš ostrov dohonili,“ mrzel se Ťuk.
Na hladině moře jako tři barevné bójky zářily tři kulichy. Modrý, červený a žlutý. Tik, Ťak a Ťuk co nejrychleji spěchali k svému ostrovu. Strachovali se, aby jim úplně neuplaval.
Celý den Ťuk nebyl k nalezení. Tik a Ťak se už o něj strachovali. Až k večeru Ťuk vtrhl do domečku a radostně halasil:
„Představte si, co se mi dneska přihodilo. Plavu si ve vodě a najednou – bum! Srazil jsem se s velrybou.“
„Vážně? A co velryba?“ udiveně se zeptal Ťak.
„Řekla mi, pardón, pane Ťuku, že jsem vás přehlédla, příště musíte zapískat hlasitěji,“ vyprávěl Ťuk.
„Pak mi řekla. Pane Ťuku, jestli chcete, povozím vás hodně daleko. Tam, kde jste nikdy nebyl. A já jsem povídal, že chci vidět celý svět. Chytl jsem se velryby a pluli jsme hodně rychle a hodně daleko. Obepluli jsme celý svět. Pak mě zas přivezla zpátky a řekla: To abyste věděl, pane Ťuku, že my velryby jsme sice ohromné, ale hodné.“
„Viděl jsi stromy?“ zajímal se Tik.
„A domy?“ ptal se Ťak.
„A lidi?“ vyzvídal Tik.
„A veliké lodě?“ chtěl vědět Ťak.
„Ano, to všechno jsem viděl,“ naparoval se Ťuk. „Stromy byly malé a velké a zelené, někde jich bylo hodně a domy byly malé a velké a různě barevné. Lidé chodili dovnitř a jiní ven. Někteří se dívali z okna domů a mávali na mě a volali: Ahoj, Ťuku! A lodě byly malé a velké a houkaly na nás a já jim zas mával. Na palubě jedné lodě stáli lidi, opírali se o zábradlí a volali: Ťuku, pozdravuj Tika a Ťaka!“
Tik a Ťak se obdivně dívali na Ťuka. Kamarádí se s velrybou, ukázala mu celý svět! Viděl stromy a domy a lidi a lodě. Trochu mu i záviděli.
Když už byli večer všichni v postýlce, povídá Ťuk.
„Nějak nemůžu usnout. To proto, že se vám musím přiznat. Trochu jsem si vymýšlel. S velrybou jsem se opravdu srazil, ale ona si plula dál. Neviděl jsem domy, stromy, lidi a lodě, neobepluli jsme svět.“
Tik ho ale pochválil:
„Vymýšlet si tak krásně jako ty, to bych tedy neuměl.“
„Zítra nám zase můžeš něco pěkného vyprávět,“ přidal se Ťak.
Ťuk se jen culil, kamarádi se na něj nezlobí. Zítra si zase něco vymyslí a Tikovi a Ťakovi zase bude vyprávět.
Večer si Ťuk vynesl před domeček židli, usadil se na ni a díval se na měsíc.
Tik vykoukl ze dveří a zeptal se:
„Co tu tak sedíš?“
„Přátelím se s měsícem,“ odpověděl Ťuk.
„Přátelíš? S měsícem?“divil se Tik.
„On se na mě směje, já se na něj směju a rozumíme si,“ odpověděl Ťuk.
Za Tikem se objevil Ťak a podivil se:
„K čemu ti je přátelení s nějakým měsícem? Ani mluvit neumí.“
„K čemu? Je mi dvakrát pěkně. Pěkně proto, že se dívám na měsíc, a pěkně proto, že on se dívá na mě,“ vysvětlil Ťuk.
„A k čemu ti to je, že se na sebe díváte?“ zeptal se posměšně Tik.
Otočil se a s Ťakem vešli do domečku.
Ťuk za nimi nazlobeně křikl:
„K čemu mi to je? K čemu? Už jsem to říkal, je mi pěkně. A to je přece hodně.“
Tik se zastavil a váhavě se zeptal:
„Opravdu?“
„Opravdu,“ přisvědčil Ťuk.
Tik a Ťak si z domečku vynesli židle, posadili se vedle Ťuka a všichni se mlčky dívali na měsíc. Přátelili se s ním dlouho do noci a bylo jim přitom moc pěkně.
V noci se Ťuk probudil, tiše vstal, tiše přešel ke dveřím a otevřel je. Rozkročil se mezi dveřmi a rozhlížel se. Pak se otočil a zvolal:
„Tiku a Ťaku, honem vstaňte!“
Tik a Ťak se polekaně vztyčili na postýlkách.
„Pojďte se podívat!“ volal dále Ťuk.
Tik a Ťak vyskočili, běželi k Ťukovi. Postavili se do dveří vedle něj a dívali se, co se děje. Ťuk nadšeně ukazoval:
„Podívejte se na tu nádhernou polární záři!“
„Hm,“ zamručeli Tik a Ťak.
„Podívejte se na tu nádhernou hvězdnatou noc!“ halekal Ťuk.
„Hm,“ zamručeli Tik a Ťak.
„Poslouchejte to hluboké ticho noci!“
„Hm,“ zamručeli Tik a Ťak.
„Slyšíte v tom hlubokém tichu, jak si moře spokojeně šplouchá vlnkami?“
„Hm,“ zamručeli Tik a Ťak.
„Cítíte, jaký je dneska parádní mrazivý vzduch?“ vyvolával Ťuk.
„Hm,“ zamručeli Tik a Ťuk.
„A vy pořád mručíte jen hm, hm, hm,“ pronesl zklamaně Ťuk.
„Co máme říkat?“ zeptal se Tik.
„Vždyť jsi nám už všechno řekl,“ dodal Ťak.
„Hm,“ zabručel Ťuk.
Tik, Ťak a Ťuk stáli mezi dveřmi domečku, dívali se na nádhernou polární záři, dívali se do noci plné hvězd, naslouchali jejímu hlubokému tichu, naslouchali spokojenému šplouchání moře a nadechovali se mrazivého vzduchu. Nikdo už neřekl ani hm.
Ťik, Ťak a Ťuk stáli mezi dveřmi domečku a dívali se, jak sněží.
„Nevíte náhodou, proč sníh zrovínka padá z nebe?“ zeptal se Ťuk.
Tik a Ťak zakroutili hlavami, že nevědí.
„Nevíte náhodou, proč je sníh tak bílý?“ zeptal se Ťuk.
Tik a Ťak zakroutili hlavami, že nevědí.
„Nevíte náhodou, proč sníh padá tak pomalu na zem a neublíží sobě ani nám?“ zeptal se Ťuk.
Tik a Ťak zakroutili hlavami, že nevědí.
„Nevíte náhodou, proč sníh tak protivně studí?“ zeptal se Ťuk.
Tik a Ťak zakroutili hlavami, že nevědí.
„Nevíte náhodou, proč sníh v létě nakonec roztaje?“ zeptal se Ťuk.
Tik a Ťak zakroutili hlavami, že nevědí.
„Opravdu, my nic, ale vůbec nic o sněhu nevíme,“ zabručel Ťuk.
Tik, Ťak a Ťuk se dál dívali na nebe a pozorovali, jak padá sníh. Přemýšleli, proč padá z nebe, proč je tak bílý, proč při padání neublíží sobě ani jim, proč tak protivně studí a proč v létě nakonec roztaje.
Najednou Tik poskočil a vesele zvolal:
„Už vím, proč sníh padá! Padá, abychom se mohli klouzat!“
Tik, Ťak a Ťuk vyběhli na stráň, lehli si na svá vyšpulená bříška a sjeli dolů. Až se za nimi sněhově prášilo. A pak znovu a znovu. Byla to paráda.
Začínal zamračený, větrný a mrazivý den. První se probudil Ťuk a radostně vypískl. Probudil Tika a Ťaka.
„Co tu pískáš?“ zamručel Tik.
„Jen tak, mám radost. Já se s tou radostí mazlím a k sobě se tiskneme a máme se rádi. Já jsem její miláček a ona je můj miláček,“ vysvětloval Ťuk.
Stulil se blaženě do klubíčka a jen radostně mrkal očima.
Tik chvíli pozoroval Ťuka.
„Jen tak se raduješ, z ničeho?“ podivil se.
„Ťuk si z nás zase dělá legraci,“ zapochyboval Ťak.
„I ne, raduju se,“ odvětil vesele Ťuk a výskl si:
„Jaj! Já jsem tak rád na světě!“
Ťuk vyskočil z postele a znovu si výskl:
„Jej! Já jsem tak rád, že jsme spolu!“
Potom vyskočil na židli a ze židle na stůl a opět si výskl:
„Juj! Největší radost mám, když naše talířky nehladoví!“
Uchopil svůj talířek a vidličkou na něj cinkal a břinkal veselou melodii.
Tik a Ťak naslouchali. I jim bylo hned veseleji.
„Je lepší se radovat, než se vztekat jako bouře a mračit se jako obloha. Umět se radovat, to hned tak každý neumí, nemyslíte?“ halasil Ťuk.
Opravdu. Tikovi, Ťakovi a Ťukovi najednou připadalo, že v jejich domečku je mile a pěkně. Tik otevřel dveře, vykoukl a přisvědčil:
„Máš pravdu, celý den je hned pěknější.“
Vypochodovali ven a chodili kolem domečku a radostně si výskali. I když den byl zamračený, větrný a mrazivý, vítr jejich výskot roznášel po celém ostrově jako dobrou zvěst.
Tik, Ťak a Ťuk se k večeru vraceli domů. Mrzlo a foukal mrazivý vítr. Ťuk se náhle zastavil, podíval se na jejich domeček a upozornil:
„Našemu domečku něco chybí.“
Tik a Ťak pohlédli na domeček.
„Střechu má,“ řekl Tik.
„Dveře a okýnko má taky,“ doplnil ho Ťak.
„Nic mu nechybí,“ usoudil Tik.
„I chybí,“ trval na svém Ťuk. „Chybí mu komín, z kterého by se kouřilo. A uvnitř kamínka, v kterých by plápolal oheň a hřál.“
„Jak víš, že právě to chybí našemu domečku?“ vyzvídal Tik.
„Vím to,“ nedal se Ťuk. „Mají to všechny opravdové domy.“
Tik a Ťak se znovu zadívali na svůj domeček. Teprve teď viděli, co mu opravdu chybí.
Ťuk popošel blíž k domečku a nadšeně bájil:
„My budeme na židličkách sedět kolem kamínek, u nich budou srovnaná polínka, my je budeme do kamínek přikládat, uvnitř bude plápolat oheň, na kamínkách se bude vařit čaj a ryby a nám bude teple a blaženě. Z komínu se bude kouřit a kouř bude stoupat k nebi a každému do dálky oznamovat, že se v domečku bydlí.“
Tik se zeptal:
„Ťuku, kde vezmeme dříví na topení, když tu nejsou žádné stromy?“
„Kde vezmeme kamínka? Kdo postaví komín?“ chtěl vědět Ťak.
Tik a Ťak rázně otevřeli dveře domečku a vešli dovnitř.
„A vy neumíte snít!“ křikl hněvivě Ťuk.
Loudal se za nimi, zabouchl dveře a zavřel je na petlici.
Všichni se usadili na své židličky a Ťuk smířlivě povídá:
„Nevadí, že nebudou kamínka. Copak musíme mít všechno? Aspoň nám zůstane ještě něco, co nemáme a po čem toužíme.“
Ťik, Ťak a Ťuk se zasnili. Představovali si, jak sedí u kamínek, uvnitř kamínek plápolá oheň a oni vaří ryby a čaj a je jim teple a blaženě. Až jim připadalo, že v domečku je teplo, jako by tam opravdu byla kamínka a hřála.
Jednou v noci řádila strašná vichřice. Byla tak silná, že odfoukla dřevěný domeček, stůl, židle a skříň s rybářskými pruty. Tik, Ťak a Ťuk se strachy krčili na svých postýlkách, pevně se jich drželi a jen čekali, až vichřice odfoukne i je. Náhle se vichřice ztišila a rozpršelo se.
První promluvil Tik:
„Přišli jsme o všechno. Teď se na to vyspíme a ráno se poradíme, co dál.“
Tik, Ťak a Ťuk zmoženě usnuli. A spali opravdu tvrdě.
Déšť sílil a sílil, voda se hrnula z kopce i ze stráně a dole na pláni se proměnila v povodeň. Povodeň uchopila postýlky a odnesla je na moře i se spícími tučňáky.
Ráno Tika, Ťaka a Ťuka probudilo houpání.
„Hrome!“ zaklel Tik.
„Kruciž!“ zaklel Ťak.
„Safra!“ zaklel Ťuk.
Postýlky se na vlnách pohupovaly a pluly jako loďky. Všude kolem dokola bylo moře.
Náhle Ťuk radostně zvolal:
„Obeplujeme svět! Uvidíme stromy, domy, lidi a lodě! Já se už těším!“
„Co když se nám tam nebude líbit?“ namítl Tik.
„No co, no co, vrátíme se zase na svůj ostrov,“ odvětil Ťuk.
Tik, Ťak a Ťuk seděli na svých postýlkách a vyhlíželi novou pevninu. Těšili se, že uvidí stromy, domy, lidi a lodě. Zároveň se už těšili, že až tohle všechno uvidí, opět se vrátí na svůj ostrov, který patřil jenom jim a ptákům.
© 2017 Michal Černík