Tvorba pro děti
Krindapána!
(ukázka z rukopisu pro děti nižšího školního věku)
Jak vznikla řeč
Tenhle příběh o mluvení
je možná pravdivý a možná není.
Stal se dávno a ještě dřív,
než byl tvůj praprapradědeček živ.
Žil tehdy člověk se svou ženou,
pod skálou měli vlčí kůži rozloženou.
Choulili se do své nahoty,
nebylo pomyšlení na boty.
Koukali se na liják
a neřekli ani á.
Koukali se na sebe
a nařekli ani bé.
A neřekli ani cé,
když viděli opice.
Mlčeli jak zařezaní,
on i jeho paní.
Ještě nedovedli slovo říci,
byli prostě nemluvící.
A pak on lezl na habr
a zatřásl se - brr.
A pak vybral vejce vran
a jen mlaskl - ňam.
A pak spatřil oheň, který hřeje,
a podivil se - jéje.
A chtěl ho v hrsti přinésti,
auau - sykl bolestí.
Hele - ona křikla z houštiny,
neboť našla maliny.
I poznali, že ani slov se nebojí
ta pusa, která pije nebo jí.
Hned spustili pele mele,
jéje, ňam, brr a hele.
Byl to tenkrát pokrok na dobu.
Měli svoji slovní zásobu.
Také měli kočku, která přede,
a s ní říkali si á, bé, cé, dé.
Proto kočka za odměnu směla
býti s nimi doma, aby zdomácněla.
Historie létání
Kdysi, kdysi strašně dávno,
víme jen, že bylo bílé ráno,
Člověk zvolal: „Hola hou,
objevil jsem nebe nad hlavou!“
Vzhůru dívali se lidi:
„No jo, už ho taky vidím.“
Dívali se dlouhou chvíli
a vůbec se nenudili.
Nebe se všem líbilo,
do výšky je k sobě vábilo.
Kdosi řekl: „Je to záhadné,
že z té výšky nespadne.“
Jiný řekl: „Stálo by to za pokus.“
A půjčili si křídla hus.
Ale v zemi byla velká síla,
ta nikoho k nebi nepustila.
A Člověk pravil: „Tak mě napadlo,
že musím vynalézti letadlo.“
Sestrojil křídla v obě strany,
zdola byl Člověk připoutaný.
Myslel si, že bez potíží
jak pták přemůže tu zemskou tíži.
Mockrát spadl a srazil si vaz.
Vynalézal zas a zas a zas.
Trvalo nejmíň deset tisíc let,
než se vydal na svůj první let.
Příběh o loupežníkovi
Byl jednou jeden loupežník,
narodil se s ručnicí
a v botách na nohou,
přikrýval se oblohou.
Každý se ho bál,
kardinál i král,
on se nebál ničeho,
himl hergot krucinál.
Tuhle na potůček
hrozitánsky zavolal:
„Stůj, nebo střelím!“
Potůček však běžel dál.
„Sakriš,“ řekl loupežník,
„potok se mě nebojí.
Musím nabít ručnici
ostřejšími náboji.“
I na sebe si počíhal,
když kráčel ze své roboty.
Jako vždycky zvolal loupežnicky:
„Ruce vzhůru, dolů kalhoty!“
O všechno se obral
od hlavy až po paty.
„Krutivoko,“ podivil se,
„vždyť jsem celý nahatý.“
Tak tam stojí, uvažuje,
kdo mu jeho šaty svlík...
A my si v klidu zazpíváme:
Byl jednou jeden loupežník.
Příběh o námořním kapitánovi
Byl jeden námořní kapitán
a trpěl mořskou nemocí.
Když moře houpalo si lodí,
nebylo mu pomoci.
Vyplouval proto
za úplného bezvětří.
Námořníci foukali do plachet
ráz, dva, tři.
Ten námořní kapitán
měl veliký plán.
Někdo mu totiž poradil,
aby objevil nový světadíl,
který se potom
nazve jeho jménem.
Jenomže všechny světadíly
byly už dávno objevené.
Loď plula vpřed
a bylo bezvětří.
Námořníci foukali do plachet
ráz, dva, tři.
Pluli jeden den,
pluli druhý den
a pak zvolal plavčík:
„Před námi je zem!“
„Hrome dome,“
zaklel mocně kapitán,
„je mi to nějak povědomé,
ty domy asi znám.“
Tak námořní kapitán
doplul zpátky do přístavu.
Znovu objevil svou zemi
a sklidil velkou slávu.
Příběh o veliké povodni
Pršelo včera a prší i dnes.
Námořní kapitán vysílá SOS.
Až na půdu vyběhly schody,
bojí se vody.
Vody je čím dál více.
Kapitán si vyhrnul nohavice.
A taky utekl na půdu.
Ten ale bude mít ostudu!
Jako bárky, jako lodě
postele plují po té vodě.
Leží na nich námořníci
a všichni jsou spící.
Probudí se k ránu
vprostřed oceánu.
Protáhnou se v peřinách
a houpají se na vlnách.
Za nimi plují hrnce a rendlíky,
námořníkům vezou knedlíky.
Kapitán jim posílá záchrannou lžíci.
Dobrou chuť, páni námořníci!
Ale námořníci jsou hoši veselí
a do vody skáčou rovnou z postelí.
Všude se rozléhá jejich křik:
Vody se nebojí žádný námořník!
Nemají žádný styl, plavou postaru,
funí jak lodě na páru.
Až doplavou domů, krindapána,
v neckách vymáchají pana kapitána.
© 2007 Michal Černík