Z poezie

Pokleknutí

(ukázka cyklu Knihy lidských přání)

Abychom se všichni pospolu
v zdraví setkávali u stolu
a svedli jsme zas a znova
slovem dotýkat se slova

Aby dům byl domovem
snad nežádám si moc
ráno jsme si řekli Dobrý den
a večer popřáli si Dobrou noc

Ať zpěv ptáků ve mně přezimuje
když lidský vichr kolem duje
a má slova která nejsou zlá
aby mi v srdci nezmrzla

Ať vždycky planu pro něco a někdy proti
a své myšlení si ničím neoplotím
a nejsem ztrestán už jen tím
že přemýšlím a soucítím

I když moje dni jsou obyčejné všední
a často vydané jak v zimě sad
však čím tu žiji ať mi nezevšední
a neprohraji co mám rád

Ať není dobro které vykrvácí
a život který nehřeje a nevoní
i když andělé nám uletěli jako ptáci
a o člověka se rvou démoni

Ať nikdy nikdo už mi nebude
bezmezným pánem nad mým osudem
a není není mocnost která vyplení
mou řeč mé myšlení

Tolik pýchy tolik křiku
tolik špíny tolik zrad
a semínka prosby a zrníčka díků
a drobečky pravd

Dej bože

ať nekřivím se před osudem
a ze všech slov co napíši
alespoň mi pravda zbude
na kterou někdo uslyší

I když někdy lípa a jindy pustina
se v nás rozpíná a rozpíná

I když někdy chudobka a jindy ptáče
choulí se v nás na krajíčku pláče

I když někdy vichry a jindy běsi moří
v nás propuknou a boří boří

Svatý živote vévodo našich dní
svou korouhev nad námi pozvedni
Svatá lásko královno našich poutí
nedej nám vyprahnouti

Dej bože

ať oklestím se ze všech zbytečností
až k prostotě
až k pravdivosti

a do dlaní slov smím život nabírat
neumím nenávidět
a dovedu mít rád

Dej bože

ať všechno je zas nevinné
jako započaté dítě
jako započatý sníh

a my o tom nevíme
a nepočalo zlo
a nepočal se hřích

Svatý živote vévodo můj
mou radost si pamatuj!

A proměň ji v píseň
jež tryská až k nebesům
Skřivan ať ji tam zpívá
Ergo sum