Michal Černík

Michal Černík

autorské stránky

Tvorba pro děti

Ze života oblázků

* * *

Večer si položte
kamínky do dlaní.
Ještě jsou plné hran,
ale už nezraní.

Kamínky hlaďte
jemnýma rukama
a ohlazujte na oblázky,
takové co voda má.

Oblázek je kámen
ohlazený při pohádkách.
Když na něj zaťukáme,
otevřou se vrátka.

* * *

Všechno si můžeš vymýšlet o oblázku:

Třeba že je uvnitř světnička
jak oblázek maličká.
Uprostřed má stůl a židli.
Určitě tam někdo bydlí.

* * *

První oblázek je schovaný vodou
až na dně potoka
a řídí se pravěkou módou,
kulatí se 365krát do roka.

Druhý oblázek je přikrytý hlínou
jako pod peřinou.
Zraje na poli pod horou
a tváří se, že je bramborou.

* * *

Že oblázek v trávě
sedá po léta,
naučil se od květin,
jak se rozkvétá.

A oblázek to umí
nejlíp v poledne.
To když otakárek
na něj usedne.

Usedne na chvilku,
pak letí jinam.
Oblázku, nevoníš,
nepatříš ke květinám.

* * *

Přejedl se oblázek,
snědl plnou misku
a v té misce bylo
jedno zrnko písku.

Jedno zrnko písku
vylovené z rybníka.
Teď ho v bříšku tlačí
a oblázek naříká.

* * *

Když oblázek pláče,
voda je samý kal
a písek jsou slzy,
které oblázek vyplakal.

* * *

Zamiloval se oblázek
do oblázku,
a tak vášnivě
si vyznávaly lásku,

k sobě se tiskly,
křesaly jiskry,
až hořela suchá tráva.
To se oblázkům někdy stává.

* * *

Hodit oblázkem
je velice snadné.
Oblázek vyletí.
Pak na zem spadne.

Třikrát poskočí,
chvilku se koulí,
vůbec si nenatloukl
a nemá bouli.

* * *

Dva oblázky se smějí
tak velice tiše,
že je dosud nikdo,
nikdo neuslyšel.

Samy ani neví,
co je tolik rozesmálo.
Někdy k smíchu stačí
malinkaté málo.

Oblázky při smíchu
špulí své pupíky,
jeden ho má malý
a druhý veliký.

***

Oblázku nahatý
od hlavy po paty,
kdybys byl alespoň chlupatý
a narostly ti nožičky a ocásek,
ale takhle jsi jen
hladký a kulatý oblázek.
Nemůžeme jít spolu na procházku,
můj oblázku.
Určitě by ses někam zakutálel,
zapadl, ztratil a tak dále.
Kdybys alespoň zaštěkal,
a tropil psí kusy,
ó jistě, jistě bys každého polekal.
Ale takhle tě do kapsy
strčit musím.
Oblázku kulatý
od hlavy po paty,
oblázku nahatý.

* * *

Oblázku,
oblázku krásně kulatý,
proč sis obouval botu,
tlačíš ji do paty.

Proto tě vyhodila,
skončil jsi v blátě.
Veliká lidská noha
přišlápla tě.

* * *

Pěstičky oblázků
zalehly stráň
a nikomu se
neotevřou v dlaň.

Navždy jsou pevně sevřené
oblázky z křemene.

* * *

Oblázek si za domem
našel tichý kout.
Celé roky
dovede se nepohnout.

Leží si tam v zemi,
pro nikoho doma není.
Když jsem na něj zaťukal,
nezavolal: Volno. Dál.

(A že má uvnitř všechno maličké,
vstoupil bych jen malíčkem.)

V té hlinité půdě
mlčel velmi tvrdě.

* * *

-Jak je ti, oblázku,
pohřbený do země?

-Příjemně, příjemně.

-Jak je ti, oblázku,
utopený ve vodě?

-V pohodě, v pohodě.

-Jak je ti, oblázku,
hozený do vzduchu?

-Výskám si ejuchů!

* * *

V hlíně si důlek vytáčí,
usíná, usíná,
ztichne.
Ostny si naježí bodláčí,
vztekle ho do bříška píchne.

A co bych povídal.
Oblázek spí si dál.

* * *

Právě
oblázek probudil se v trávě.
Stéblem trávy pošimral se
a spal zase.

Probudil se za rok,
překulil se na bok,
protáhl se
a spal zase.

* * *

Často se oblázku zdá,
že je na hraní,
že si ho děti přendavají
z dlaní do dlaní.

Jindy se oblázku zdá,
že se koulí a koulí
přes pole, přes hory,
přes celou zeměkouli,

že roste a sílí,
že mohutní den ze dne,
až je z něj velký balvan.
Nikdo ho neuzvedne.

* * *

Žije oblázek,
nebo nežije?
Netrpí hladem,
vodu nepije.

Pověz mi, oblázku,
kam s tebou, kam?
Strčím tě do kapsy,
v dlani tě polaskám.

* * *

Co ještě vím o oblázcích?
Jsou skoupí na slovo.
Už řekli všechno –
a hotovo.

Za celé věky
už je nebaví
pořád vysvětlovat,
proč jsou bez hlavy.

Proč nemají nohy,
proč nemají ruce
a proč mají kamenné
svoje srdce.

* * *

První oblázek se dovede kutálet.
Druhý oblázek chce spatřit svět.
Třetí oblázek se vodou jemně hladí.
Čtvrtý oblázek se s balvanem kamarádí.
Pátý oblázek se sluní na písčité pláži.
Šestý oblázek se na všechny mile tváří.
Sedmý oblázek se sprchuje na dešti.
Osmý oblázek se svírá do pěsti.
Devátý oblázek drží velkou stěnu.
Desátý oblázek se přidal k němu.

A tak bych mohl představovat celou hodinu
všechny oblázky, co tvoří velikou rodinu.

* * *

Prohlížím oblázek
ze všech stran
a všude je stejně
vodou osahán.

Dávám mu životy,
ač nemá jediný.
A vím, že nebude
pohřbený do hlíny.

Že se nezmění
v obyčejné kamení.
Nikdy se nestane
panem balvanem.

* * *

Jednou se to stát muselo.
Při stavbě domu
se oblázek dostal
do betonu.

A vězí pevně
uvnitř betonové stěny.
Ani se nemůže otočit,
jak je uvězněný.

Ani se nemůže
na bříšku podrbat.
Drží dům.
Oblázek to ví a je rád.

© 2007 Michal Černík